Knihy − monografie

Informace o podobě a rozsahu represivní politiky v bývalém Sovětském svazu byly po celou dobu jeho existence přísně utajovány. Teprve po pádu komunistického režimu a uvolnění bývalých sovětských archivů bylo možné uskutečnit vědecký výzkum politických represí. Po počátečním období nelíčeného nadšení nad možností konečně poznat dlouho zamlčované informace o „bílých místech“ sovětské historie začala ruská společnost postupně ztrácet zájem o prokázané politické zločiny státu, jež těžce poznamenaly osudy milionů jeho obyvatel. Nedošlo k oficiálnímu zhodnocení příčin a následků politických represí ani k náležitému uctění památky jejich obětí, tím méně k očistné reflexi oněch jevů v široké ruské společnosti. Bohužel ani v české společnosti není informovanost o této problematice na takové úrovni, jakou by si vzhledem ke svému významu pro novodobé dějiny zasluhovala.

Výzkum politických represí, uskutečněný v posledních zhruba dvaceti letech ruskými historiky, obvykle bez výraznější podpory státu, však již nashromáždil a zčásti interpretoval zásadní historická fakta o této problematice. Publikace si klade za cíl rozšířit informační zdroje o výsledcích tohoto výzkumu. Zároveň chce upozornit na speciální knižní fond ruské literatury o politických represích, uložený v Knihovně Slezského zemského muzea v Opavě. Byl získán cílenými nákupy ruských knih, především v Moskvě, v rámci řešení několika výzkumných projektů Slezského zemského muzea a Slezské univerzity v Opavě.

Tento fond, zahrnující již téměř tisíc knih, je v práci stručně popsán a charakterizován na pozadí celkového vývoje ruské historiografie o problematice politických represí. V zájmu snadnější orientace v popisovaném fondu byly jeho konkrétní položky zařazeny do skupin, vytvořených podle chronologických a tematických hledisek: od problematiky rudého teroru a následků kolektivizace přes gulagy, vyhnanství a deportace, období Velkého teroru a represí spojených s druhou světovou válkou, až k perzekuci poválečné a současným snahám o rehabilitaci a uctění památky obětí represí. Popis jednotlivých publikací zvýrazňuje i případné české a československé souvislosti represí, na něž byl muzejní výzkum zaměřen především.

(zavřít)

Russian Literature Related to Political Repressions
From the Library Funds of the Silesian Land Museum in Opava

Information concerning the form and extent of the repressive policies in the former Soviet Union was strictly suppressed throughout the whole period of its existence. It was only after the fall of the Communist regime and the declassification of the former Soviet Archives that the scientific research of political repressions has been made possible. Following the initial period of genuine enthusiasm for the opportunity to finally discover the long withheld information regarding the “grey areas” of the Soviet history, the Russian society has gradually started to lose its interest in the proven political crimes of the State that had heavily impacted the fates of millions of its inhabitants. Neither the official evaluation of the causes and consequences of political repressions has been carried, nor has the adequate tribute been paid to their victims. Neither the purifying reflexion of these phenomena within the general Russian society has followed. Unfortunately, even the awareness of this issue within the Czech society is not on such a level that it deserves with regard to its importance for the modern history.

However, the research of political repressions carried out by Russian historians during the past 20 years, usually without a noticeable support of the State, has already gathered and partially interpreted the essential historical facts considering the issue. The publication aims to widen the sources of information regarding this research. At the same time it intends to draw attention to the special book fund of Russian literature on political repressions that is kept in the library of the Silesian Land Museum in Opava. It has been obtained by means of targeted purchases of Russian books, especially in Moscow, within the context of several research projects of the Silesian Land Museum and Silesian University in Opava.

This fund involving nearly a thousand books is briefly described and characterised on the background of the overall development of the Russian historiography regarding the issue of political repressions. With the aim of easier orientation within this fund, its particular items have been classified into groups created according to chronological and thematic aspects: starting from the issue of the Red Terror and the consequences of collectivization, to the Gulags, banishment and deportation, the period of Great Terror and repressions connected with the Second World War, to the post-war persecutions and contemporary efforts for rehabilitation and tribute paying to the repression victims. The description of the particular publications highlights the possible Czech and Czechoslovak context of the repressions, i.e. the issue that has primarily been in the focus of the Museum research.

(přeložila Radmila Dluhošová)

(zavřít)

Русская литература политических репрессий
Из фондов библиотеки Силезского провинциaльнoго музея в городе Опава

Информации касающиеся видa и размерa репрессивной политики в бывшем Советском Союзе были в течeие всего его существования совершенно секрeтными. Tолько после падения коммунистического режима и освобождении бывших советских архивов oткpылась возможность проводить научные исследования политических репрессий. После первоначального периода искреннего восхищения возможностью наконец-то узнать долговременно замолчанные информации касающиеся «белых мест» советской истории, российское общество началo постепенно терять интерес к расслeдованным политическим преступлениям государства, которые сильно повлияли на судьбы миллионов его жителей. Не было никакой официальной оценки причин и последствий политических репрессий, ни соотвeтствующего воздaия почecтeй жертвaм репрессий, тем меньше очистнoй рефлeксии этих событий в широком российском обществe. К сожалению даже среди чешского обществa информируется об этом вопросе не на том уровне, который соответствует его значению для современной истории.

Исследование политических репрессий, которoе провoдили российскиe историки в течении последниx 20 лет, обыкновенно без заметной поддержки государства, всё равно уже накопилo и частично интерпретировалo основные исторические факты касающиеся этой проблемы. Наша публикация стремится расширить источники информаций о результатах этого исследования. Одновременно хочет обратить внимание на специальный фонд книг русской литературы касающиxся политическиx репрессий, который находится в библиотеке Силезского провинциaльнoго музея в городе Опава. Этот фонд был приобретён посрeдством целевыx закупoк русских книг, прежде всего в Москве, в рaмках нескольких исследовательских проектов Силезского провинциaльнoго музея и Силезского университета в Опаве.

Этот фонд, содержающий около тысячи книг, в нашей работе коротко описан и охарактеризован на подоплёкe общего развития российской историографии по вопросу политических репрессий. Чтобы cделать ориентацию в описыванном фонде чем можно легче, были его конкретныe статьи зачислены в группы, которые были созданы в согласии c хронологическими и тематическими аспектами: начиная c вопроса Красного террора и последствий коллективизации через ГУЛаги , изгнания и депортации, период Большого террора и репрессий связанных с Bторой мировой войной, до послевоенныx репрессий и современного стремлeния к реабилитации и воздaнию почecтeй жертвaм репрессий. В oписании отдельных публикаций подчёркнуты возможные чешскиe и чехословацкиe взаимосвязи репрессий, которыe прежде всего стоят в центре музеeйныx исследований.

(přeložila Radmila Dluhošová)

(zavřít)

Většina Čechů, kteří se spolu s dalšími obyvateli Ukrajiny stali v letech 1919 až 1941 oběťmi politických represí sovětského totalitního režimu, patřila k potomkům českých emigrantů. Ti sem z českých zemí přicházeli z důvodů náboženských a hospodářských v několika kolonizačních vlnách, hlavně ve druhé polovině 19. století. Úřady carského Ruska jim poskytly půdu a dobré existenční podmínky, a i když je nutily k přijetí ruského občanství a pravoslaví, zachovaly si desítky českých osad svou národnostní a kulturní svébytnost. Vznikaly hlavně ve Volyňské gubernii, ale též na Záporoží, v Mykolajivské a Oděské oblasti, na Krymu, hodně Čechů žilo i v Kyjevě. Po první světové válce, kdy Rusko ztratilo své západní gubernie a došlo k reemigraci části Čechů, žilo na sovětské Ukrajině podle statistik z poloviny dvacátých let přes 16 tisíc Čechů. Usídlili se zde rovněž četní váleční zajatci z českých zemí a přicházeli i noví emigranti, ať už za prací do průmyslových středisek na východě Ukrajiny či z jiných důvodů.

První politické represe, jež mnohdy souvisely s revolucí a občanskou válkou, jsou dnes již obtížně zjistitelné. První procesy s českými starousedlíky se konaly v polovině dvacátých let a v následujícím období násilné kolektivizace již počty represí výrazně vzrostly. Mnozí čeští sedláci byli označeni za „kulaky“ a po zabavení majetku byli i s rodinami vysídlováni do vzdálených oblastí Sovětského svazu. Jako „třídní nepřátelé“ byli represím vystaveni i čeští podnikatelé, obchodníci a řemeslníci, stejně jako příslušníci inteligence, především učitelé. Zostření politických represí v době Velkého teroru v letech 1937–1938 znamenalo i prudký nárůst poprav, provedených většinou jen na základě rozhodnutí komisí bezpečnostních orgánů, někdy v součinnosti s orgány prokuratury. Ale i rozsudky vojenských kolegií soudních orgánů vycházely v té době ze zfalšovaných obvinění. Počet obětí této „politické justice“ byl mimořádně vysoký i mezi usedlíky z Československa, neboť důvodem k represi byl stále častěji též „cizí“ národnostní původ. Právě na konci třicátých let přišla o život většina z více než 600 jmenovitě zjištěných Čechů, československých občanů a obyvatel českých zemí, zastřelených na Ukrajině v letech 1919-1941.

Téměř polovina politicky motivovaných poprav Čechů na Ukrajině se odehrála na východní Volyni a v Podolí, v dnešní Vinnycké, Žytomyrské a Chmelnycké oblasti, kde žila početná česká menšina. S využitím nedávno zpřístupněných archivních materiálů i rodinných pamětí byly rekonstruovány tragické osudy některých obětí politického teroru z těchto oblastí. Poprvé v české odborné literatuře byly blíže připomenuty okolnosti tzv. zločinu ve Vinnycji, zastřelení téměř deseti tisíc obyvatel města a okolí v letech 1937–1938 sovětskou bezpečností na základě falešných obvinění. Publikace objasňuje příčiny a průběh zločinu a líčí i jeho ohlas ve světě, neboť po nalezení hromadných hrobů v době nacistické okupace města v roce 1943 se Vinnycja stala nejznámějším symbolem zločinů sovětského režimu. Jejich celkový rozsah byl po mnoho let přísně utajován. Proto se vůbec nevědělo ani o tom, že mezi oběťmi tohoto zločinu bylo nejméně třicet Čechů, jejichž životní příběhy se aspoň zčásti podařilo zjistit.

Největší pozornost je věnována téměř dvěma stům Čechů, kteří byli vyšetřováni a zastřeleni v Žytomyru. Patří sem největší hromadná vražda Čechů na Ukrajině, „poprava“ osmdesáti údajných příslušníků české vojenské a špionážní organizace. Došlo k ní 28. září 1938, na svátek patrona českých zemí svatého Václava, navíc v době, kdy v Mnichově vrcholily události, jež ovlivnily i další existenci Československé republiky. Nově zpřístupněné archivní materiály dokládají, že sovětská bezpečnost důkazy o podvratné činnosti Čechů zfalšovala a fyzickým nátlakem si vynutila doznání obviněných. Poprvé byly popsány všechny okolnosti tohoto případu, včetně osudů pracovníků bezpečnosti, kteří falzifikaci vyšetřování provedli. Podrobně bylo vylíčeno i systematické zatajování poprav a falšování úmrtních listů obětí, jež sovětské úřady prováděly až do konce osmdesátých let. Mnozí z pozůstalých po obětech lžím úřadů uvěřili a pravdu o popravách se tak dovídají až s odstupem let jejich potomci. Zmíněny jsou i četné způsoby perzekuce rodinných příslušníků popravených osob a jejich vytrvalé úsilí o poznání pravdy o zločinu a o rehabilitaci svých blízkých.

Vzhledem k rozsahu represí jsou další osoby popravené na centrální a východní Ukrajině a na Krymu zmíněny jen ve stručném přehledu, což se týká i obětí ze západní Ukrajiny, jež byla po rozbití Polska přičleněna v roce 1939 k Sovětskému svazu. K obětem záhy přibyli i důstojníci polské armády postřílení v Charkově a Kyjevě, z nichž mnozí pocházeli z českých zemí. Poslední čeští političtí vězni byli bez soudu zastřeleni těsně před evakuací věznic v červnu 1941 ve Lvově a dalších městech na západní Ukrajině. Seznam Čechů, československých občanů a dalších obyvatel českých zemí popravených sovětským režimem na Ukrajině bohužel není dosud úplný, neboť se stále objevují nové archivní zdroje. Výzkum obětí politických represí proto bude dále pokračovat.

(zavřít)

Concealed Executions
The Czech and Czechoslovak Citizens Executed in Soviet Ukraine: from the History of the Great Terror in Volhynia and Podolia.

The majority of the Czech who, together with other inhabitants of Ukraine, became the victims of political repressions of the Soviet totalitarian regime in the period from 1919 to 1941 belonged to the descendants of Czech emigrants. These had been arriving from the Czech lands because of religious and economic reasons in several colonization waves mainly in the second half of the 19th century. The tsarist Russia authorities provided them with soil and good existential conditions and even though they forced them to accept the Russian citizenship and Orthodox belief, tens of Czech settlements maintained their national and cultural peculiarity. They were founded mainly in Volhynia gubernia but also in Zaporizhia, Mykolaiv and Odessa Oblast, in Crimea, many Czech people lived in Kiev too. After the First World War, when Russia had lost its western gubernias and a re-emigration of some Czech people had taken place, according to statistics from the half of the 20´s, more than 16 thousand Czech people lived in Soviet Ukraine. Also, numerous prisoners of the war from Czech lands settled here and new emigrants were arriving as well, either for work in industrial centres in eastern Ukraine or for other reasons.

The first political repressions, which were often related to revolution and civil war, can be detected with difficulties nowadays. The first trials with Czech old residents took place in the half of the 20´s and a number of repressions increased greatly in the following period of a forcible collectivization. Many of Czech farmers were branded as “kulaks” and after the confiscation of property, they were with their families displaced to remote areas of the Soviet Union. As “the class enemies”, also the Czech entrepreneurs, merchants and craftsmen as well as members of intelligence, especially teachers were subjected to repressions. Tightening of political repressions in the period of the Great Terror in 1937-1938 meant also a sharp increase of executions carried out usually only on the grounds of decisions of boards of security bodies, sometimes in cooperation with prosecution office. But also verdicts of military collegia of court bodies proceeded from false accusations at that time. The number of victims of this “political justice” was extraordinarily high even among residents from Czechoslovakia, since the “foreign” national origin was a reason for repression still more often. The majority of more than 600 namely discovered Czech people, Czechoslovak citizens and inhabitants of Czech lands, shot dead in Ukraine in the period 1919-1941 lost their lives just at the end of the 30´s.

Almost a half of politically motivated executions of the Czech in Ukraine took place in eastern Volhynia and Podolia, nowadays Vinnickaja, Zhytomyr and Khmelnytskyi Oblast, where numerous Czech minority lived. Owing to archival materials, recently having been made available, and family memories, the tragic fates of some victims of political terror from these areas were reconstructed. For the first time in the Czech scientific literature, the circumstances of the so called Vinnytsia massacre, shooting of almost ten thousand inhabitants of the city and its surroundings in the period 1937-1938 by Soviet security on the grounds of false accusation, were commemorated closer. The book casts light on reasons and course of the massacre and depicts its response in the world, since after discovery of mass graves in the period of Nazi occupation of the town in 1943, Vinnytsia became the most notable symbol of crimes of the Soviet regime. Their total extent had been classified for many years. Therefore, it had not been known at all that among the victims of this crime, there had been at least thirty Czech persons, whose life stories were, at least partly, discovered.

The increased attention is paid to almost two hundred Czech persons who were interrogated and shot down in Zhytomyr. It includes the greatest mass murder of the Czech in Ukraine, the “execution” of eighty alleged members of Czech military and espionage organization. It took place on September 28, 1938, on Saint´s Wenceslas Day, a patron of the Czech lands, even in the period of climax of events in Munich which influenced further existence of the Czechoslovak Republic too. The archival materials, recently having been made available, document that the Soviet security falsified the evidence of Czech persons´ subversive activity and coerced the confession of the accused by the means of physical pressure. For the first time, all circumstances of this case, including fates of the security workers who had falsified, were described. Also the systematic concealing of the executions and falsification of death certificates, which Soviet authorities had been making till the end of the 80´s, were depicted in detail. Many of the bereaved persons came to believe the lies of the authorities, and thus the truth of the executions is learnt with time interval by their descendants. There are also mentioned numerous ways of persecutions of the executed persons´ family members and their unrelenting effort to learn the truth of the crime and rehabilitate their close relatives.

Due to extent of the repressions, the other persons executed in central and eastern Ukraine and Crimea are mentioned only in the brief overview, which concerns also victims from western Ukraine which was, after the division of Poland, annexed to Soviet Union in 1939. Also the officers of the Polish army shot down in Kharkiv and Kiev, many of whom coming from the Czech lands, were soon added to the victims. The last political prisoners were, without a trial, shot just before the evacuation of the prisons in Lviv and other towns in western Ukraine in June 1941. The list-none of the Czech, Czechoslovak citizens and other inhabitants of the Czech lands executed by the Soviet regime in Ukraine is unfortunately not complete yet, since new archival sources are still being discovered. Thus, the research of the political repressions victims still continues.

(přeložila Jana Bortlíková)

(zavřít)

Утаённые казни
Чехи и граждане Чехословакии, казнённые на Советской Украине: из истории Большого террора на Волыни и Подолье 1937 - 1938 годов.

Большинство чехов, которые вместе с дальнейшими жителями Украины стали в 1919 - 1941 гг. жертвами политических репрессий советского тоталитарного режима, принадлежали к потомкам чешских эмигрантов. Те приходили сюда по религиозным и экономическим причинам в течение нескольких волн колонизации, прежде всего во второй половине 19 века. Ведомства царской России предоставили им почву и хорошие жизненные условия, и хотя заставляли их принять российское гражданство и православие, сохранили десятки чешских поселений свою национальную и культурную особенность. Поселения возникали прежде всего в Волынской губернии, а также в Запорожье, в Николаевской и Одесской областях, в Крыму, многие чехи жили также в Киеве. После Первой мировой войны, когда Россия лишилась своих западных губерний и наступила реэмиграция части чехов, жили на Советской Украине (по статистикам половины 20-х гг.) более 16 000 чехов. Здесь поселились также многие военнопленные чешского происхождения и приходили тоже новые эмигранты, или работать в промышленные центры на востоке Украины, или по другим причинам.

Первые политические репрессии, часто связанные с революцией и гражданской войной, в настоящее время уже очень трудно обнаружить. Первые процессы с чешскими переселенцами состоялись в половине 20-х гг. и в следующем периоде насильственной коллективизации число репрессий значительно возросло. Многие чешские крестьяне были обозначены «кулаками» и после конфискации имущества были и с их семьями выселены в отдалённые районы Советского Союза. В качестве «классовых врагов» подвергались репрессиям также чешские предприниматели, торговцы и ремесленники, как и представители интеллигенции, прежде всего учителя. Обострение политических репрессий во время Большого террора в 1937 - 1938 гг. принесло интенсивное увеличение числа смертных казней, осуществлённых по большей части только на основе вердиктов комиссий органов безопасности, иногда во взаимодействии с органами прокуратуры. Однако и приговоры военных коллегий исходили тогда из поддельных обвинений. Количество жертв этой «политической юстиции» было исключительно высоко также среди переселенцев из Чехословакии, так как поводом для репрессий становилось всё чаще «чужое» национальное происхождение. Как раз в конце 30-х годов погибло большинство из более 600 именно обнаруженных чехов, граждан Чехословакии и жителей чешских земель, расстрелянных на Украине в 1919 -1941 гг.

Почти половина политически мотивированных смертных казней чехов на Украине осуществилась на восточной Волыни и Подолье, в нынешних Винницкой, Житомирской и Хмельницкой областях, где жило многочисленное чешское меньшинство. Благодаря недавно открытым архивным материалам и семейным мемуарам были реконструированы трагичные судьбы некоторых жертв политического террора из приведённых областей. В первый раз были в чешской научной литературе подробнее упомянуты обстоятельства тнз. Винницкой трагедии - расстрела почти десяти тысяч жителей города и его окрестностей в 1937 - 1938 гг. органами советской безопасности на основании сфальсифицированных обвинений. Публикация объясняет причины и ход трагедии и показывает её отклик в мире, так как после открытия мест массовых захоронений во время нацистской оккупации города в 1943 г. стала Винница самым известным символом преступлений советского режима. Их общие масштабы долгие годы строго утаивались. Итак было совсем неизвестно, что среди жертв этих преступлений были не менее 30 чехов, судьбы которых удалось хоть частично раскрыть.

Самое большое внимание уделяется почти двум стам чехам, которые подвергались расспросам в г. Житомир. Сюда принадлежит самое большое массовое убийство чехов на Украине, «смертная казнь» восьмидесяти мнимых представителей чешской военной и шпионской организации. Она осуществилась 28 сентября 1938 г., в праздник патрона чешских земель святого Вацлава, в то же время, когда в Мюнхене кульминировали события, оказавшие влияние на дальнейшее существование Чехословацкой республики. Вновь открытые архивные материалы показывают, что советские органы безопасности сфальсифицировали улики о подрывной деятельности чехов и посредством физического давления добились признаний обвиняемых. В первый раз были описаны все обстоятельства приведённого события, в том числе судьбы работников безопасности, которые фальсификацию осуществили. Подробно были изложены также систематическое утаивание смертных казней и фальсификация свидетельств о смерти жертв, которые проводили советские органы до самого конца восьмидесятых годов. Многие члены семей умерших жертв поверили вымыслам учреждений и правду о смертных казнях узнают много лет спустя лишь их потомки. Упоминаются и многие способы преследований членов семей казнённых лиц и их непрерывное стремление к познанию правды о преступлениях и к реабилитации их близких.

Учитывая объём репрессий, приводятся дальнейшие лица, казнённые на центральной и восточной Украине и в Крыму, только в кратком обзоре, что касается также жертв с западной Украины, которая была после раздела Польши в 1939 г. присоединена к Советскому Союзу. К жертвам вскоре прибавились офицеры польской армии, расстрелянные в г. Харьков и Киев, многие из которых происходили из чешских земель. Последние чешские политзаключённые были без суда расстреляны незадолго до эвакуации тюрем в июне 1941 г. в городе Львов и дальнейших городах на западе Украины. Список чехов, чехословацких граждан и других жителей чешских земель, казнённых советским режимом на Украине, к сожалению пока не полон, так как постоянно открываются новые архивные источники. Итак, исследования жертв политических репрессий будут продолжаться и далее.

(přeložila Květoslava Krajčová)

(zavřít)

Moskevská pohřebiště
Češi a českoslovenští občané popravení v Moskvě v letech 1922–1953

Až donedávna jsme o existenci většiny osob, o nichž pojednává tato kniha, vůbec nevěděli, protože informace o podobě a rozsahu represivní politiky sovětského režimu byly po více než půl století přísně utajovány. Teprve po pádu režimu a uvolnění bývalých sovětských archivů bylo možné zjistit a prokazatelně doložit, že mezi oběťmi politických represí jsou rovněž bývalí českoslovenští občané a obyvatelé českých zemí, stejně jako příslušníci české menšiny v Sovětském svazu. Po letech výzkumu se podařilo jmenovitě určit již více než 1 200 osob českého nebo československého původu, jež byly v někdejším Sovětském svazu popraveny z politických důvodů. A tento počet není ještě konečný, neboť se dosud objevují nové informační zdroje.

Asi desetina tohoto počtu obětí (v knize uvedených 121 stručných životopisů) je bezprostředně spojena s Moskvou a jejím okolím. Popravené osoby tu žily, byly zde „souzeny“ a zastřeleny, a také leží na některém z dosud objevených moskevských pohřebišť obětí politických represí. Dnes je ve městě celkem pět takových pohřebišť, v nichž jsou i pomníky připomínající památku obětí, jejichž osudy měly být navždy zapomenuty. Na každém z nich leží Češi a Čechoslováci. V knize je zachován sled výkladu podle těchto pohřebišť, neboť do značné míry odpovídá i chronologickému sledu událostí. V parku u nemocnice Jauza leží první dosud zjištěný Čech, zámečník Antonín Rod z Kvasetic u Klatov, popravený pro údajnou špionáž už v roce 1922, a další dvě oběti. Na Vagaňkovském hřbitově jsou pochováni dva Češi, popravení počátkem třicátých let. Na Donském hřbitově skončily ostatky celkem 37 dosud zjištěných československých obětí. Devět z nich bylo popraveno v době zostřeného teroru na konci třicátých let, ale všechny ostatní až po válce (byli to převážně Němci původem z Československa, odsouzení sovětským vojenským soudem v okupovaném Německu a Rakousku za špionáž a převezení k popravě do Moskvy).

Největší množství poprav z politických důvodů se odehrálo během Velkého teroru v letech 1937–1938, kdy byly v zemi zastřeleny tři čtvrtě milionu lidí, z toho přímo v Moskvě asi 30 tisíc osob. Moskevské hřbitovy již byly přeplněné, proto oblastní správa bezpečnosti zřídila nová pohřebiště na svých pozemcích za Moskvou. Speciální objekt „Kommunarka“ patřil ústředním orgánům bezpečnosti a leží zde osoby odsouzené k trestu smrti Vojenským kolegiem Nejvyššího soudu, většinou státní, političtí, vojenští a diplomatičtí činitelé a příslušníci inteligence. Bylo mezi nimi i patnáct Čechů a československých občanů, např. Gertruda Aroseva, rozená Freundová, učitelka tance z Prahy, provdaná za spisovatele a diplomata Alexandra Aroseva, průkopník moderní tělesné výchovy Albert Zikmund z Jičína nebo inženýr Konstantin Buttner z Brna.

Největší pohřebiště bylo zřízeno na střelnici moskevské správy bezpečnosti v Butovu, kde leží přes dvacet tisíc osob, většinou zde i zastřelených. Byly popraveny na základě rozhodnutí mimosoudních orgánů, pouze v kompetenci orgánů bezpečnosti, jež realizovaly pokyny politického vedení státu o likvidaci údajných nepřátel sovětského režimu. Mezi popravenými bylo celkem 64 Čechů, bývalých československých občanů nebo obyvatel českých zemí, včetně několika dalších osob, jež byly zastřeleny pro špionáž ve prospěch Československa. K obětem patřil např. letecký mechanik Jan Březina z Kolína, účastník výpravy k Severnímu pólu z roku 1937, Leonid Frček, sekretář slavného polárníka Nobileho, který zaváděl výrobu sovětských vzducholodí, nebo filmový pracovník Vladislav Petras z Ostravy, zastřelený pro službu v československých legiích a údajnou špionáž. Kromě Čechů byli mezi popravenými i českoslovenští občané jiných národností, zvláště Němci (např. Wilhelm Lobkowicz z Frýdku, potomek známého šlechtického rodu, významný vojenský velitel a odborník na vojenskou taktiku), Slováci (např. Peter Krič, popravený jako vězeň gulagu na stavbě kanálu Moskva–Volha), Maďaři (např. inženýr chemie György Halász z Prešova) a další. K nejčastějším obviněním patřila špionáž, protože ji šlo snadno vykonstruovat ze zahraničního původu obětí či jejich předků a z udržování kontaktů s příbuznými v zahraničí. Přestože někteří funkcionáři bezpečnosti, kteří se podíleli na falzifikaci vyšetřování, byli souzeni už v letech 1939–1940, došlo k částečné rehabilitaci obětí represí až po Stalinově smrti. Skutečná rehabilitace však byla uzákoněna až po pádu sovětského totalitního režimu v devadesátých letech.

Těžištěm knihy jsou životní příběhy popravených, ve většině případů sestavené z vyšetřovacích spisů Správy NKVD pro Moskvu a Moskevskou oblast, převedených z bezpečnostních archivů do Státního archivu Ruské federace. Další dokumenty poskytl archiv moskevského sdružení Memoriál a také rodiny některých obětí represí. Osudy popravených, jež měly rozhodnutím nejvyšších sovětských orgánů zůstat navždy utajeny, tak byly vráceny do naší národní paměti a nepropadly zapomenutí. Mohou nás obohatit o nové pohledy na historické události a pomoci nám i při nesnadném hledání odpovědí na otázky po příčinách a smyslu politických represí, jež provázely sovětský totalitní režim už od jeho počátků.

(zavřít)

Moscow’s Necropolises
Czech and Czechoslovak Citizens Executed in Moscow from 1922 to 1953

Until recently, we have not known at all about the existence of the majority of the persons, whom the book deals with, as the information on form and extent of repressive policy of Soviet regime had been kept top secret for more than half of a century. Only after the decline of the regime and declassification of former Soviet archives, it became possible to find out and give clear evidence that among the victims of political repressions there are also former Czechoslovak citizens and inhabitants of Czech lands as well as members of Czech minority in the Soviet Union. After the years of research, we have already managed to identify namely more than 1,200 persons of Czech or Czechoslovak origin who had been executed in the then Soviet Union due to political reasons. And this number is not final yet for new information sources are being discovered.

Approximately one tenth of the number of victims (121 brief biographies mentioned in the book) is immediately connected with Moscow and its surroundings. The executed persons lived there, they were “judged” and shot dead there and also lay on some of so far discovered Moscow´s necropolises of victims of political repressions. Nowadays, there are five such necropolises altogether in the city, they contain also memorials built in memory of victims, whose fates were to be forgotten forever. Czechs and Czechoslovaks are buried in each of them. The book preserves the sequence of presentation according to these necropolises for, to a considerable extent, it corresponds to a chronological sequence of events as well. The first so far discovered Czech, a locksmith Antonín Rod from Kvasetice near Klatovy, executed for alleged espionage already in 1922, lays in the park next to Jauza Hospital together with two other victims. In the Vagankovo Cemetery, there are buried two Czechs, executed at the beginning of the 30s. In the Donskoy Cemetery, the remains of altogether 37 so far discovered Czechoslovak victims ended. Nine of them were executed in the period of tightened terror in the end of the 30s but all others after the war (they were predominantly Germans of Czechoslovak origin, convicted by Soviet military tribunal in occupied Germany and Austria of espionage and transported to Moscow to be executed).

The largest number of executions for political reasons took place in the period of the Great Terror from 1937 to 1938 when three quarters of a million people were shot dead in the country, from which circa 30 thousand people in Moscow. The Moscow´s cemeteries were already overcrowded thus the local directorate of security established new burial grounds on its estate outside Moscow. The special site “Kommunarka” belonged to central authorities of security and the persons sentenced to death by Military Board of the Highest Court, mainly state, political, military and diplomatic representatives and members of intelligence lay here. Among them, there were also fifteen Czechs and Czechoslovak citizens, e. g. Gertruda Aroseva, maiden name Freundová, a dance teacher from Prague, married to writer and diplomat Alexander Arosev, a pioneer of modern physical education Albert Zikmund from Jičín or engineer Konstantin Buttner from Brno.

The largest necropolis was established at the firing range of Moscow directorate of security in Butovo where more than twenty thousand persons lay, in most cases they were also shot dead here. They were executed on the ground of decision of out-of-court authorities, only in competence of security authorities which carried out the instructions of political leaders of the state on elimination of alleged enemies of the Soviet regime. Among the executed there were altogether 64 Czechs, former Czechoslovak citizens or inhabitants of Czech lands, counting some other persons who were shot dead for espionage in favour of Czechoslovakia. The victims included e. g. an aircraft mechanic Jan Březina from Kolín, the member of the North Pole expedition from 1937, Leonid Frček, the secretary of the famous arctic explorer Nobile, who was introducing the manufacturing of Soviet airships, or a film worker Vladislav Petras from Ostrava, shot dead for Czechoslovak legions service and alleged espionage. Except for Czechs, there were also Czechoslovak citizens of different nationalities among the executed, especially Germans (e. g. Wilhelm Lobkowicz from Frýdek, a descendant of known aristocratic family, a significant military commander and military tactics specialist), Slovaks (e.g. Peter Krič, executed as gulag prisoner in building of canal Moscow-Volga), Hungarians ( e.g. a chemistry engineer György Halász from Prešov) and others. The most common accusations included espionage because it could be concocted from the foreign origin of the victims or their ancestors, and keeping contacts with relatives abroad. Although some officials of security, who participated in falsification of investigation, were judged just in the period 1939-1940, the partial rehabilitation of victims of repression did not happened before Stalin´s death. However, the real rehabilitation was enacted just after the fall of Soviet totalitarian regime in the 90s.

The book focuses on the life stories of executed, in majority cases compiled from investigation files of Directorate NKVD for Moscow and Moscow area, transferred from security archives to the State Archive of Russian Federation. The Archive of Moscow Memorial Society and also families of some of the victims of the repressions provided additional documents. So the fates of the executed, which should have forever remained by the decision of the highest Soviet authorities classified, have been returned to our national memory and have not fallen into oblivion. They can enrich us with new views on historical events and can help us in uneasy search for answers to causes and sense of political repressions which were accompanying the Soviet totalitarian regime since its beginnings.

(přeložila Jana Bortlíková)

(zavřít)

Московские кладбища
Чехи и граждане Чехословакии, казнённые в Москве в 1922 – 1953 гг.

До самого недавнего времени мы не знали совсем ничего о существовании большинства лиц, о которых повествует данная книга, так как информации о формах и объёме репрессивной политики советского режима были свыше полвека совершенно секретны. Только после падения режима и открытия бывших советских архивов стало возможным обнаружить и убедительно подтвердить, что среди жертв политических репрессий находятся также бывшие граждане Чехословакии и жители Чехии, так же, как и члены чешского меньшинства в Советском Союзе. В течение многолетних исследований удалось именно определить свыше 1 200 лиц чешского или чехословацкого происхождения, которые были в бывшем Советском Союзе казнены по политическим причинам. Это количество пока не окончательно, так как постоянно раскрываются новые источники информаций.

Приблизительно десятая часть количества жертв (в книге приводится 121 краткая биография) непосредственно связана с Москвой и её окрестностями. Казнённые лица здесь жили, были «суждены» и расстреляны, и также покоятся на некотором из до сих пор обнаруженных московских кладбищ жертв политических репрессий. В настоящее время в городе находится всего 5 таких кладбищ, на которых можно найти памятники, напоминающие о памяти жертв, судьбы которых были предназначены для забвения. На каждом из этих кладбищ лежат чехи и словаки. В книге соблюдается последовательство изложений по кладбищам, так как оно в значительной мере совпадает с хронологическим рядом событий. В парке около больницы Яуза покоится первый из до сих пор обнаруженных чехов, слесарь Антонин Род из деревни Квасетице под г. Клатовы, казнённый за мнимый шпионаж уже в 1922 году, и ещё две жертвы. На Ваганьковском кладбище похоронены два чеха, которые были казнены в начале 30-ых годов. На Донском кладбище находятся останки 37 до сих пор обнаруженных чехословацких жертв. Девять из них были казнены во время усиленного террора в конце 30-ых годов, однако все остальные только после войны (речь идёт прежде всего о немцах, происходивших из Чехословакии, осуждённых советским военным судом в оккупированных Германии и Австрии и привезённых для казни в Москву).

Самое большое количество смертных казней по политическим причинам произошло во время Большого террора в 1937 – 1938 гг., когда в стране были расстреляны три четверти миллиона человек, из них прямо в Москве около 30 тысяч лиц. Московские кладбища были уже переполнены, и потому областное управление безопасности создало новые места захоронений на своих участках под Москвой. Спецобъект «Куммунарка» принадлежал центральным органам безопасности и там покоятся лица, осуждённые к смертной казни Военной коллегией Верховного суда, по большей части государственные, политические, военные и дипломатические деятели и представители интеллигенции. Среди них было и пятнадцать чехов и граждан Чехословакии, напр. Гертруда Аросева, урождённая Фройндова, учительница танцев из Праги, жена писателя и дипломата Александра Аросева, новатор современной физкультуры Альберт Зикмунд из г. Йичин или инженер Константин Буттнер из г. Брно.

Самое большое место захоронений жертв политических репрессий было создано на полигоне московского управления безопасности в районе Бутово, где покоится свыше 20 000 лиц, большей частью здесь и расстрелянных. Они были казнены на основании вердикта внесудебных органов, только в компетенции органов безопасности, которые осуществляли указания политичекого руководства государством о ликвидации мнимых врагов советского режима. Среди казнённых были 64 чеха, бывшие чехословацкие граждане или жители Чехии, в том числе и несколько других лиц, расстрелянных за шпионаж для пользы Чехословакии. К жертвам принадлежал напр. авиамеханик Ян Бржезина из г. Колин, участник экспедиции к Северному полюсу в 1937 г., Леонид Фрчек, секретарь известного полярника Нобиле, который организовал производство советских дирижаблей, или работник кинематографии Владислав Петрас из г. Острава, расстрелянный за участие в чехословацких легионах и мнимый шпионаж. Кроме чехов находились среди казнённых и чехословацкие граждане других национальностей, прежде всего немцы (напр. Вильгельм Лобковиц из г. Фрыдек, потомок известного дворянского рода, значительный командир и специалист по военной тактике), словаки (напр. Петер Крич, заключённый гулага на стройке канала Москва-Волга), венгры (напр. инженер-химик Дьёрдь Халас из г. Прешов) и другие. К самым частым обвинениям принадлежал шпионаж, потому что его было возможно легко разработать на основе иностранного происхождения жертв или их предков и на основе их общения с родственниками за границей. Хотя некоторые деятели безопасности, которые принимали участие в фальсификации обследований, были суждены уже в 1939 – 1940 гг., жертвы репрессий были частично реабилитированы только после смерти Сталина. Однако действительная реабилитация была закреплена законом лишь после падения советского тоталитарного режима в 90-ых годах.

Центром тяжести книги являются судьбы казнённых, в большинстве случаев составленные из следственных актов Управления НКВД для Москвы и Московской области, перенесённых из архивов безопасности в Государственный архив Российской федерации. Прочие документы предоставили архив московского общества Мемориал и семьи некоторых жертв репрессий. Таким образом были судьбы казнённых, которые высшие советские органы стремились навсегда утаить, возвращены в память нашего народа и не были преданны забвению. Они могут расширить наш взгляд на исторические события и помочь нам находить ответы на сложные вопросы о причинах и смысле политических репрессий, сопровождавших советский тоталитарный режим с самого его начала.

(přeložila Květoslava Krajčová)

(zavřít)

Oběti katyňského zločinu z území bývalého Československa

Kniha shrnuje výsledky dlouhodobého výzkumu, který probíhal už od podzimu roku 1989 na někdejším pracovišti Slezského ústavu Akademie věd Československé republiky a později ve Slezském zemském muzeu a na Slezské univerzitě v Opavě. Výzkum se týkal osob, které se narodily, nebo těsně před válkou žily a pracovaly na území dnešní České republiky a staly se oběťmi tzv. katyňského zločinu. Byli to především Poláci z dnešní české části Těšínského Slezska (tzv. Zaolzie), která byla v roce 1938 připojena k Polsku. Když začala II. světová válka, účastnili se místní muži obrany před německým útokem. Po ústupu armády na východ Polska však byli zajati Sovětskou armádou. Polští důstojníci a příslušníci policie byli deportováni do zajateckých táborů a na jaře roku 1940 byli na příkaz z Moskvy povražděni. Bylo jich celkem asi 22 tisíc, mezi nimi téměř 500 osob z českých zemí.

Symbolem tohoto zločinu se stala obec Katyň nedaleko Smolenska, kde už v roce 1943 odkryli němečtí vojáci první hromadné hroby. Leželo v nich téměř 4 a půl tisíce polských důstojníků, mezi nimi též sto důstojníků z českých zemí. Byli to většinou důstojníci v záloze, příslušníci polské inteligence – učitelé, právníci, lékaři, podnikatelé, úředníci. Např. podporučík JUDr. Andrzej Rieger, rodák z Ostravy-Vítkovic, byl vedoucím osobního oddělení Hornicko-hutnické akciové společnosti v Těšíně. Psal si o svém pobytu v zajetí deník, ukončený až ve vlaku, který ho odvážel do Katyňského lesa. Deník byl nalezen při exhumacích a je dnes jedním ze základních pramenů o poměrech v táboře v Kozelsku. Druhý tábor pro polské důstojníky byl ve Starobělsku na Ukrajině. Zajatce odtud odváželi k zastřelení do Charkova, kde je na okraji města zakopali. Mezi necelými 4 tisíci obětí byly 33 osoby z českých zemí, např. major MVDr. Adolf Wöllersdorfer z Mostů u Českého Těšína, který po odchodu z armády působil jako veterinář v rodné obci. Jeho syn se stal v roce 1991 prvním předsedou sdružení „Katyň“ v tehdejším Československu; v padesátých letech mu však české úřady nedovolily studovat na vysoké škole v Praze s odůvodněním, že jeho otec jako „fašistický polský důstojník“ bojoval proti Sovětské armádě. Jinou obětí z Charkova byl podporučík JUDr. Józef Markiel z Orlové, soudce Okresního soudu v Jablunkově. Oženil se krátce před válkou a jeho žena marně čekala na jeho návrat 21 let, než se vdala podruhé.

Polští policisté byli vězněni v zajateckém táboře v Ostaškově, odkud je odváželi k zastřelení do Tveru (tehdy Kalinin) a pohřbívali v lese u obce Mednoje. Leží tam necelých 6 a půl tisíce obětí, mezi nimi 347 Poláků z českých zemí. Skládali se ze dvou skupin. V té první byli mladí muži, kteří se tu narodili, prošli základní vojenskou službou v československé armádě, kde mnozí z nich získali poddůstojnické hodnosti. Pracovali obvykle jako řemeslníci a dělníci, ale krátce po připojení české části Těšínského Slezska k Polsku využili výhodnou pracovní nabídku a dali se do služeb polského státu. Působili pak v řadách policie nebo v jednotkách pohraniční stráže. Například Karol Dominik, rodák z obce Lazy, získal v československé armádě hodnost četaře a byl zaměstnán u celní služby ve firmě Baťa ve Zlíně. Po návratu domů nemohl najít práci, tak se dal do služeb polské policie. Byl jen tři měsíce ženatý, když začala válka a evakuace na východ, kde byl zajat a nakonec zastřelen. Nikdy se nedověděl, že se mu narodila dcera, která je dnes členkou sdružení Katyňská rodina. Druhou skupinu tvořili většinou již starší policisté, kteří byli sem byli v roce 1938 služebně vysláni z Polska, aby posílili místní policejní sbor. Byl mezi nimi třeba vrchní strážmistr Józef Pilich, který bojoval už v Polských Legionech za I. světové války a sloužil v polském četnictvu a policii už od jejich počátků. Nakonec byl přeložen z Mikołowa do pátracího oddělení ve Fryštátu. Nevrátil se z Ruska, ale jeho rodina se tu usadila a jeho syn je předsedou dnešního sdružení „Katyňská rodina v České republice“.

V dubnu 2011 byly obnoveny exhumační práce v lese u obce Bykovňa na předměstí Kyjeva. Nalezené archivní doklady svědčí o tom, že zde jsou patrně pohřbeni Poláci z tzv. ukrajinské listiny obětí, čítající asi 3 a půl tisíc jmen. Bylo mezi nimi nalezeno prozatím šest osob pocházejících z českých zemí, např. divizní generál Rudolf Prich, který se narodil v Opavě. V září 1939 se vrátil z výslužby do aktivní služby a proslul jako velitel obrany okolí Lvova, kde byl později uvězněn; nakonec byl deportován do Kyjeva k likvidaci. Vše nasvědčuje tomu, že byl pohřben v Bykovni, kde leží pravděpodobně další oběti z českých zemí. Jiným takovým místem mohou být Kuropaty na předměstí Minska v Bělorusku, ale běloruská listina obětí nebyla dosud nalezena. V evidenci dosud zůstává 56 Poláků z českých zemí, kteří zmizeli po sovětském záboru východního Polska a jejichž další osud nebyl zjištěn. V samostatné evidenci je vedeno dalších 5 osob, které nezahynuly v bezprostřední spojitosti s katyňským případem, ale byly zastřeleny či popraveny v jiných souvislostech. Např. evangelický vojenský kaplan major Karol Banszel, rodák z Těšína a bývalý vikář v Orlové, byl zavražděn ve vězení až při evakuaci sovětských úřadů ze Lvova před německým útokem v červnu 1941.

Celkový počet zjištěných obětí z území dnešní České republiky tedy činí 485 osob, spolu s dosud neověřenými případy celkem 546 osob. Necelou polovinu z nich, celkem 230 osob, tvoří ti, kteří se zde narodili, ostatní se tu v době krátce před začátkem války přistěhovali nebo sem byli služebně přiděleni. Kniha přináší životopisy všech těchto obětí, verifikované v archivních zdrojích, literatuře i při kontaktech s příbuznými; asi polovina obětí má v knize svou fotografii. Jsou v ní též informace o historii a výsledcích dosavadních výzkumů této problematiky, o použitých archivních pramenech a literatuře, o kritériích pro evidenci obětí, o původu a struktuře obětí.

V knize se stručně zmiňují též další málo známé české (a československé) souvislosti s katyňským zločinem, například rozporuplná svědectví členů mezinárodní lékařské komise MUDr. Františka Hájka a MUDr. Františka Šubíka o exhumacích v Katyni, podobné svědectví Františka Kožíka, účastníka delegace evropských spisovatelů do Katyně v roce 1943, svědectví bývalých vojáků Wehrnachtu, kteří viděli katyňské hroby, nebo polských důstojníků a policistů z Těšínského Slezska, kterým se poštěstilo uniknout před deportacemi do sovětských zajateckých táborů.

Publikaci uzavírá přehled o tom, jak se v České republice připomíná památka obětí katyňského zločinu. Je tu vylíčena historie zdejšího sdružení „Katyňská rodina“ a připomenuty některé akce, které se v České republice uskutečnily k uctění památky obětí (knižní publikace a články v novinách a časopisech, rozhlasové a televizní pořady, dokumentární filmy, výstavy dokumentů, vědecké konference, přednášky a besedy pro veřejnost, pamětní desky obětem zločinu atp.). K uctění památky obětí katyňského zločinu je určena i tato kniha, vydaná v polštině u příležitosti odhalení pamětních desek se jmény obětí na památníku II. světové války na nábřeží řeky Olzy v Českém Těšíně.

(zavřít)

Ofiary Zbrodni Katyńskiej z obszaru byłej Czechosłowacji

Tylko nieliczni w Polsce i Republice Czeskiej posiadają wiedzę o tym, że wśród ofiar Zbrodni Katyńskiej znaleźli się również mieszkańcy obszaru byłej Czechosłowacji. Byli to przeważnie Polacy z Zaolzia, które w październiku 1938 r. zostało włączone do Polski. Przed niemieckim atakiem we wrześniu 1939 r. zaolziańscy oficerowie rezerwy Wojska Polskiego, jak również policjanci z zaolziańskich posterunków Policji Województwa Śląskiego ewakuowali się na wschód Polski, gdzie dostali się do sowieckiej niewoli, a później zostali zamordowani w Katyniu, Miednoje, Charkowie, Bykowni i innych miejscach Związku Sowieckiego. Badania prowadzone przez czeskiego historyka Mečislava Boráka z Uniwersytetu Śląskiego w Opawie wykazały, że około pięciuset osób, których nazwiska figurują na listach ofiar Zbrodni Katyńskiej, urodziło się lub krótko przed wybuchem wojny mieszkało i pracowało na terenie obecnej Republiki Czeskiej.

Niniejsza książka zawiera życiorysy tych ofiar, przytacza również mało znane czeskie i czechosłowackie wątki Katynia, np. świadectwa członków międzynarodowej komisji lekarskiej MUDr. Hájka i MUDr. Šubíka, członka delegacji pisarzy europejskich Kožíka czy byłych żołnierzy Wehrmachtu - świadków odkrycia grobów katyńskich, a także świadectwa Polaków, którym udało się uniknąć deportacji i wrócić na Zaolzie. Nie brakuje też informacji o działalności Stowarzyszenia „Rodzina Katyńska“ w Republice Czeskiej i imprezach upamiętniających ofiary Zbrodni Katyńskiej.

(zavřít)

The victims of Katyn massacre from the area of former Czechoslovakia

This publication summarizes the results of a long-term research lasting from the autumn 1989 at the former workplace of Silesian Department of The Academy of Sciences of Czechoslovakia and later in Silesian Museum and at Silesian University in Opava. The research concerned the persons born or shortly before the war living and working in the area of current Czech Republic and who became the victims of so called Katyn massacre. These people were mainly Polish coming from nowadays Czech part of Czieszyn Silesia (so called Zaolzie) which was joined to Poland in 1938. When the World War II broke up, the local men participated in defence against the German attack. After the retreat of the army to the East of Poland, the men were taken prisoners by Soviet Army. The Polish officers and police members were deported to prison camps and in spring 1940 were on command from Moscow executed. The total number is estimated at about 22 000, including almost 500 people from Czech lands. The village of Katyn near Smolensk became the symbol of this crime and already in 1943 German soldiers uncovered the first mass graves. The graves contained at about 4 and half thousand Polish officers including also a hundred officers from Czech lands. The victims were mainly reserve officers, members of Polish intelligentsia – teachers, lawyers, doctors, entrepreneurs, civil servants. For instance, the second lieutenant JUDr. Andrzej Rieger, born in Ostrava- Vítkovice, was the head of personnel department of Mining-metallurgical company in Cziezsyn. He wrote a diary about his stay in captivity which ends in the train taking him to Katyn Forest. The diary was discovered during the exhumations and nowadays, it is one of the fundamental sources concerning the relations in the camp in Kozelsk. The second camp for Polish officers was situated in Starobelsk in Ukraine. From the camp, the prisoners were taken to Charkov to be shot and buried at the edge of the town. Among about 4 thousand victims there were 33 persons from Czech lands, e.g. major MVDr. Adolf Wöllersdorfer from Mosty near Czech Czieszyn who, after left the army, worked as a vet in his home town. His son became in 1991 the first chairman of “Katyn” association in the former Czechoslovakia; however, in 50´s the Czech authority did not allow him to study at university in Prague arguing that his father as a “fascist Polish officer” fought against Soviet Army. Another victim from Charkov was the second lieutenant JUDr. Józef Markiel from Orlová, the Jablunkov disctrict court judge. He had married shortly before the war and his wife had been waiting for his return for 21 years in vain before she married the second time.

The Polish policemen were imprisoned in a prison camp in Ostashkov, from where were taken to Tver (former Kalinin) to be shot and were buried in the forest by Mednoje village. There are buried at about 6 and half thousand victims, among them 347 Polish from Czech lands. There were two groups of them. The young men who were born there, passed the compulsory military service in Czechoslovak army and many gained uncomissioned office formed the first group. They worked often as craftsmen and workers but shortly after the annexation of the Czech part of Czieszyn Silesia to Poland, took up on a job offer and became the civil servants of Polish state. Then, they joined police forces or frontier guards troops. For example Karol Dominik, native of Lazy, gained seargenty in Czechoslovak army and was employed in custom service in Bata Company in Zlín. After he returned home, he could not find any job thus he joined Polish police. He had been married only for three months when the war and evacuation to East began and he was taken prisoner and eventually shot. He never learnt that his daughter had been born; she is now a member of association Katyn Family. The second group comprised mostly senior policemen who were in 1938 sent from Poland to enforce the local police troops. For instance, chief sergeant Józef Pilich, who had already been fighting in Polish Legions during World War I, had been in service of Polish gendarmerie and police from its origin. Finally, he was transferred from Mikołow to search department in Frystat. He did not return from Russia but his family settled here and his son is the chairman of present association “Katyn Family in the Czech Republic”.

In April 2011, the exhumation works in the forest of Bykovnia town, the suburb of Kiev, were resumed. The found archive documents testify that the Polish from so called Ukraine list-none of victims including at about 3 and half names were presumably buried here. Among them, six persons coming from Czech lands have been found so far, e.g. division general Rudolf Prich born in Opava. In September 1939, he returned from superannuation back to active service and became renowned as defence commander of outskirts of Lviv where he was later imprisoned and eventually deported to Kiev to be annihilated. All information indicate that he was buried in Bykovnia as other victims from Czech lands. Kuropaty, the suburb of Minsk in Belorussia can be a similar place but the Belorussian list-none of victioms has not been found yet. On file, there still remain 56 Polish from Czech lands who disappeared after the Soviet conquest of eastern Poland and whose further fate is not known. On separate file, there are other five persons who did not die in immediate connection with Katyn case but were shot or executed under different circumstances. For example, evangelic military chaplain major Karol Banszel, born in Czieszyn and former parson in Orlova was murdered in prison during evacuation of Soviet authorities from Lviv before German attack in June 1941.

The number of discovered victims from current area of the Czech Republic thus totals 485 people, together with unverified cases 546 people. Less than a half of them, together 230 persons, are those who were born here, the rest are people who moved here shortly before the war or were assigned here because of their job. The book portrays biographies of all victims, verified in archive sources, literature and during contacts with relatives; the photographies of almost one half of the victims are present. It contains also information about history and results of existing research in this field, about used archive sources and literature, about criteria of registration of the victims, their origin and structure.

Briefly, the book mentions also other not well-known Czech (or Czechoslovak) connections with Katyn massacre, e.g. inconsistent witness of international medical committee members MUDr. František Hájek and MUDr. František Šubík of the exhumation in Katyn, similar to witness of František Kožík, participant of the delegation of European writers to Katyn in 1943, witness of former Wehrmacht soldiers who saw graves in Katyn or Polish officers and policemen from Czieszyn Silesia who were lucky to escape from deportation to Soviet prison camps.

The publication closes with an outline of ways of commemoration of victims of Katyn massacre in the Czech Republic. It portrays the history of local association “Katyn family” and some actions held in Czech Republic to honour the memory of victims (book publications and articles in newspapers and magazines, radio and TV programmes, documentaries, document expositions, scientific conferences, lectures and meetings for public, memorial plaques of massacre victims etc.) are reminded. This book is also intended to commemorate the victims of Katyn massacre, is published in Polish on the occasion of unveiling the memorial plaques with names of victims on the World War II memorial on Olza riverside in Czech Czieszyn.

(přeložila Jana Bortlíková)

(zavřít)

Жертвы „Катынского дела“, происходившие из бывшей Чехословакии

Книга подводит итоги продолжительного расследования, происходящего уже с осени 1989 г. в бывшем Силезском институте Академии наук Чехословакии и позже в Силезском краевом музее и Силезском университете в Опаве. Расследование касалось лиц, которые родились или незадолго до войны жили и работали на территории нынешней Чешской Республики и стали жертвами тнз. „Катынского дела“. Это были прежде всего поляки, происходящие из нынешней чешской части Тешинской Силезии (тнз. Заользье), которая была в 1938 году присоединена к Польше. После начала 2 мировой войны приняли здешние мужчины участие в обороне перед немецким наступлением. Однако после отступления армии на восток Польши были захвачены в плен советскими войсками. Польские офицеры и сотрудники полиции были интернированы и весной 1940 г. по приказу Москвы расстреляны. Их было около 22000, в том числе почти 500 человек из Чехословакии.

Символом злодеяния стал посёлок Катынь, расположенный недалеко от Смоленска, где были уже в 1943 году немецкими солдатами обнаружены первые массовые захоронения военнопленных. В них лежали почти 4500 польских офицеров, среди них также 100 офицеров из Чехословакии. Речь идёт прежде всего об офицерах запаса, представителях польской интеллигенции – учителях, юристах, врачах, бизнесменах, служащих. Например младший лейтенант, доктор права Андржей Ригер, уроженец Остравы–Витковиц, работал заведующим отдела кадров Горно-металлургического акционерного общества в городе Тешин. Он писал дневник о своём пребывании в плену, который кончается в поезде, увозящем его в Катынь. Дневик был обнаружен во время эксгумаций и стал одним из главных источников информаций о порядках в лагере в Козельске. Следующий лагерь для польских офицеров находился в Старобельске на Украине. Отсюда увозили пленных к расстрелу в Харьков, где были на окраине города зарыты. Среди почти 4000 жертв находились 33 лица из Чехословакии, напр. майор врач-ветеринар Адольф Воллерсдорфер из города Мосты под Чешским Тешином, который после ухода из армии работал ветеринарным врачом на своей родине. Его сын стал в 1991 г. первым председателем общества „Катынь“ в тогдашней Чехословакии; в 50-ые годы запретили ему чехословацкие власти учиться в университете в Праге с аргументацией, что его отец в качестве „фашистского польского офицера“ боролся против Советской Армии. Следующей жертвой расстрелов в Харькове был младший лейтенант, доктор права Йозеф Маркиел из города Орлова, судья Районного суда в городе Яблунков. Ох женился незадолго до войны и его жена напрасно ожидала его 21 год, пока она во второй раз вышла замуж.

Польские полицейские были арестованы в лагере для военнопленных в Осташкове, откуда их увозили к расстрелу в Тверь (тогда Калинин) и хоронили в лесу недалеко от села Медное. Там похоронено почти 6500 жертв, среди них 374 поляка из Чехословакии. Они состояли из двух групп: первую представляли молоды мужчины, которые здесь родились, прошли действительную военную службу в Чехословацкой армии, многие стали сержантами. По профессии были они обыкновенно ремесленниками или рабочими, однако вскоре после присоединения чешской части Тешинской Силезии к Польше использовали выгодное предложение и поступили на службу в польское государство. Они стали сотрудниками полиции или пограничной охраны. Например Карол Доминик, уроженец деревни Лазы, приобрёл в Чехословацкой армии звание сержанта и работал таможенным служащим в фирме Батя в городе Злин. После возвращения на родину он не смог найти работу, потому поступил на службу в польскую полицию. Он был лишь 3 месяца женат, когда началась война и эвакуация на восток, где попал в плен и позже был расстрелян. Он никогда не узнал, что у него родилась дочька, которая в нынешнее время состоит членом общества „Катынская семья“. Во второй группе находились прежде всего старшие полицейские, которые были направлены сюда в 1938 году из Польши, чтобы пополнить местный состав полиции. Среди них был например старший вахмистр Йозеф Пилих, который боролся уже в Польских Легионах во время 1 мировой войны и служил в польской жандармерии и полиции с самого их начала. Наконец был откомандирован из Миколова в сыскной отряд в городе Фрыштат. Он не вернулся из России, но его семья поселилась здесь и его сын стал председателем общества „Катынская семья в Чешской Республике“.

В апреле 2011 г. были возобновлены эксгумационные работы в лесу недалеко от села Быковня на окраине города Киева. Обнаруженные архивные материалы свидетельствуют о том, что здесь правдеподобно похоронены поляки, принадлежащие к тнз. украинскому списку жертв, наспитывающему приблизительно 3500 имён. До сих пор найдено среди них 6 человек из тогдашней Чехословакии, например дивизионный генерал Рудольф Прих, который родился в Опаве. В сентябре 1939 г. он вернулся из отставки в действительную службу и стал известным как командир обороны Львова, где был позже арестован. Наконец его перевезли в Киев к расстрелу. Кажется, что он похоронен в Быковне, где находятся правдеподобно и другие жертвы из Чехословакии. Следующие захоронения могут находиться в Куропатах на окраине Минска в Белоруссии, но белорусский список жертв пока неизвестен. До сих пор зарегистрировано 56 поляков из тогдашней Чехословакии, которые исчезли после советской оккупации восточной Польши и судьбы которых неизвестны. В самостоятельном списке числятся следующие 5 лиц, которые погибли не в непосредственной связи с „Катынским делом“, а были расстреляны или казнены при других обстоятельствах. Напр. военный пастор майор Карол Баншел, уроженец города Тешина и бывший викарий в городе Орлова, был убит в тюрьме во время эвакуации советских властей из Львова перед немецким наступлением в июне 1941 г.

Общее количество установленных жертв, происходящих с территории нынешней Чешской Республики, составляет 485 лиц, вместе с пока непроверенными случаями 546 лиц. Почти половину из них (то есть 230 лиц) представляют те, кто здесь родились, остальные незадолго до войны сюда переселились или были сюда откомандированы. Книга приносит биографии всех этих жертв, проверенные в архивных документах, литературе и благодаря контактам с родственниками; около половины жертв показывают в книге их фотографии. В книге можно найти и информации об истории и результатах расследований, которые были проведены до сих пор, об использованных архивных источниках и литературе, о критериях регистрации жертв, об их происхождении и составе.

В книге также кратко намечается о некоторых малоизвестных чешских (и чехословацких) связах с „Катынским делом“, например о противоречивых свидетельствах членов международной медицинской комиссии – врачей Франтишка Гайека и Франтишка Шубика об эксгумациях в Катыни, о свидетельстве Франтишка Кожика, участника делегации европейских писателей в Катыни в 1943 году, о свидетельстве бывших солдат вермахта, которые видели захоронения в Катыни, или польских офицеров и полицейских, которым удалось избежать депортаций в советские лагеря.

Издание заключается обзором того, как в Чешской Республике припоминается память жертв „Катынского дела“. Показывается тоже история здешнего общества „Катынская семья“ и некоторые мероприятия, осуществленные в Чехии с целью воздания почестей жертвам (книжные публикации, статьи в газетах и журналах, радио- и телепередачи, документальные фильмы, выставки, научные конференции, лекции и беседы для общественности, мемориальные доски жертвам репрессий итп.).

Возданию почестей жертвам „Катынского дела“ посвящена также эта книга, изданная в Польше по случаю окрытия мемориальных доск с именами жертв на памятнике 2 мировой войне на берегу реки Ользы в Чешском Тешине.

(přeložila Květoslava Krajčová)

(zavřít)

In a park near the offices of the Regional Authority in Ostrava there stands a modest memorial featuring the shape of a seven-branched candelabrum, a menorah. The western part of the park used to be the city’s Jewish cemetery, and the bones of Ostrava’s Jews still repose under the earth, lawns and flowers. However, the memorial commemorates the fate of the nearly 8,000 Jews from Ostrava and the surrounding areas whose bones were laid to rest far away, scattered around the world by war, and those whose bones were destroyed in the crematoria of the extermination camps. In October 1939 it was just a short distance away, at Ostrava’s former riding school, that the Gestapo summoned Jews for the first transport in the history of the Holocaust. The train left Moravian Ostrava for the eastern regions of newly occupied Poland, giving the city an unwanted place in world history. Under the supervision of the SS, the Ostrava Jews were to build a concentration camp in Nisko nad Sanem which was to become a destination for subsequent transports from Ostrava, Vienna and Katowice.

The outbreak of war offered the Nazis new opportunities to ‘cleanse’ the German Reich of its Jewish population by expelling them to territories that were not administratively part of the Reich. On 21 September 1939 Heydrich, the head of the Sicherheitspolizei and Sicherheitsdienst, informed his subordinates that the Führer had approved a plan to deport Jews from those territories that had been annexed by the Reich. Further meetings held by Heydrich specified that the destination for the deportations would be in the eastern part of former Poland, where the region around Lublin was to be the site of a Jewish ‘reservation’. The first local governor to request the deportation of Jews from Upper Silesia was Wagner, the Gauleiter in Katowice (Kattowitz). On 6 October 1939 the head of the Gestapo, Müller, issued an order to expel 70,000–80,000 Jews from the Katowice region to the lands in the east; documents show that Jews from the Moravian Ostrava region were also to be included in these deportations. On 7 October, Heydrich met Hitler and it was decided to expel the Jews from Vienna. The coordination of the entire process was entrusted to Adolf Eichmann, who immediately began personally to plan the transports from Katowice, Vienna and Ostrava. Just ten days later, the first transport was ready to depart.

The Jews were to build the concentration camp themselves, and were also to pay the costs of their internment. Under Nazi supervision, Jewish engineers from Ostrava drew up plans for the camp, Jewish companies supplied building materials and provisions, while Jewish communities transferred the necessary funds to the Gestapo. To the general public, the operation was meant to look like a voluntary initiative by the Jewish communities, sending their members for ‘re-education’ through work. In reality, the camp was guarded by an SS unit, and the commanding officer on the first transport was the head of the Ostrava Gestapo Gerhard Wagner.

Jews from the Ostrava and Frýdek areas were summoned to report to the Ostrava riding school on 17 October 1939 under threat of severe penalties for non-compliance. At this stage the deportations only applied to men, but it was planned that future transports would also including women and children. Even old and sick people were deemed fit for transportation by the German doctors. The deportees were searched and their valuables confiscated, especially gold and silver items. The Jews were then taken by bus to the cargo terminal in the Přívoz district of the city, where passenger carriages awaited them. Freight wagons had already been loaded with timber and other materials. The train stood at the station until the following morning, but nobody was allowed to disembark.

On Wednesday 18 October at around 8:30 in the morning, the first transport train left Ostrava via Bohumín, Dziedzice, Oświęcim (Auschwitz), Kraków, Tarnów, Rzeszów and Przeworsk for its final destination, Nisko nad Sanem. The train contained 901 Jews. Although the deportation had been kept a secret from the general public, the Nazi authorities reported protests by Jewish women and local people when the train departed. The first transport from Katowice left on the morning of 20 October and contained 1,029 Jews from the Katowice, Chorzów and Bielsko regions; before departure, they had been assembled at a gymnasium near the railway station. Other police reports state that only 875 Jews were on this transport. The Ostrava Jewish Community supplied several wagons of timber and other materials for the Katowice train. The first transport from Vienna left the Aspangbahnhof station at 22:00 on 20 October and contained at least 912 Jews. It stopped at Ostrava on the way to receive extra wagons carrying timber, food and equipment.

A week later, the second set of transports left. The train from Ostrava left on the evening of 26 October carrying around 400 Jews, mainly prisoners of Polish origin previously held by the Brno Gestapo, refugees from Austria and Germany, and Jews from Ostrava who had managed to avoid the first transport. In Katowice the train was attached to the local transport, which contained around 1,000 Jews from Upper Silesia including some from the Těšín/Cieszyn/Teschen area, who were taken to Bielsko. There they were loaded into covered freight wagons and attached to the transport, which arrived at Nisko in the late evening of 27 October. The second transport from Vienna also departed on 26 October and contained at least 669 people.

The third transport departed from Ostrava. It contained 322 prisoners in 10 goods wagons, who had been taken mainly from Prague. They were mostly Jews of Polish origin who had been in police custody for a long time; the transport was intended as a punishment. The train left Ostrava on the morning of 1 November, but never arrived at Nisko. The river San was in flood, and had destroyed the temporary bridge that provided the only access to the camp, and so the transport was diverted to Sosnowiec in Upper Silesia. The prisoners were placed in the care of the local Jewish community, which set up an improvised concentration camp for them. They were to be taken to Nisko as soon as the situation allowed; however this never happened.

According to Gestapo reports, the total number of Jews deported to Nisko nad Sanem was around 5,000. However, only about 500 remained in the camp near the village of Zarzecze near Nisko nad Sanem—one tenth of the total number of Jews on the transports. The SS guards saw to it that the only deportees who remained at the camp were builders, doctors and tradesmen who were of use in the everyday operation of the camp; most of the camp inmates were taken from the first Ostrava transport. The prisoners soon built the prison huts, storehouses, outbuildings and a command post for the guards. Although the camp was surrounded by a barbed wire perimeter fence and guarded by SS-men, there are no reports of guards killing or torturing inmates, as later became common in the Nazi concentration camps. One of the camp commandants, who introduced a harsher regime and tolerated ill-treatment of inmates, was removed from his post (along with the guards serving under him) following a complaint by the camp’s administrative committee. The prisoners’ work included building the camp, repairing roads and bridges over the river San, and ensuring the smooth day-to-day running of the camp, including supplies of timber for fuel and drinking water. They were able to send and receive letters and packages from home, and thanks to their families back in Ostrava they were well supplied with food, clothing and items for health care.

At the end of March 1940 the SS and police in Kraków decided to stop construction work and dissolve the camp; the remaining inmates were to return home. According to official reports, on 13 April 1940 a total of 516 people returned home, of whom 301 went to Ostrava, 18 to the Těšín area and 197 to Vienna. The Ostrava Jewish Community lists around 450 returnees from Nisko, as the register includes deportees who were driven away from the camp and managed to return home on their own. The returnees were assigned to forced labour duties in the Ostrava area. Along with the other Jews in the city, the vast majority were taken to the ghetto at Terezín (Theresienstadt), in Bohemia, in September 1942 and died in the gas chambers of Auschwitz. Only around 60 survived, mostly in mixed marriages. In early 1940 the camp in Sosnowiec (containing the deportees from Ostrava on the third transport) was also dissolved. Around 60 inmates were released to stay with families in Kraków, and around 250 were taken to the concentration camp in Vyhne, Slovakia. From there, some of them managed to emigrate; the remainder were deported to extermination camps or stayed at Vyhne, which was transformed into a labour camp. Only a few survived the campaign of terror which followed the unsuccessful Slovak National Uprising.

A tragic fate awaited over 4,000 Nisko deportees who were driven out of the camp. Only 300 Czech and 200 Viennese Jews remained in the camp itself, mainly from the first transport. The remaining deportees were driven away by the SS guards to the north, towards Lublin and the new frontier between the Reich and the USSR, where they were left to their own devices. 229They were strictly forbidden from returning to the camp or going home, but many attempted to return anyway. Others tried to settle in Lublin and the surrounding area, but living conditions there were harsh. The majority were forced by the SS guards to cross the river Tanew and enter the Soviet Union illegally. Exhausted by their long journey through a hostile region, often robbed of all their property, the refugees tried to settle in Lvov and the surrounding area. Many of them managed to settle and make a living, but starting in June 1940, they were deported (along with much of the local population) to Siberia. Others were arrested immediately after crossing the border and sentenced to several years in labour camps or imprisoned as spies and enemies of the state. For the majority—especially for the old and sick—the gulags meant certain death. Only around 350 Jews from the Ostrava transports were released from the Soviet camps as a result of an amnesty, and joined the Czechoslovak army in the USSR in 1942. These recruits were involved in fierce fighting on the eastern front, and only 123 of them survived to reach home—with 90 returning to Ostrava. The number of survivors in the Polish army in the east was even lower. Jews from the Vienna transports had no such means of rescue, so most of them died in the gulags; in 1957, less than a hundred had returned home to the Austrian capital. The Nisko deportees who had managed to avoid being sent to Siberia and the gulags were almost all murdered when the Germans invaded Ukraine, as were those who remained in the Lublin area.

To this day, it is a matter of discussion among historians what led the Nazis to stop the Nisko transports, and what role Nisko played in the history of the Holocaust. On 17 October 1939, the day before the departure of the first transport from Ostrava, Hitler held a meeting which marked a radical change in the original resettlement plans. The deportations were not stopped, but there was a change of priorities. The new Reich provinces—Warthe and West Prussia—were given priority in the deportation of Jews and Poles to the General Government (occupied Poland); these new provinces were to become the home of ethnic Germans from the Balkans and eastern Europe. The deportation of Jews from the Reich, the Protectorate and Austria was temporarily suspended; instead, urban ghettos were to be created for them. The transports to Nisko should never even have departed, but the operation nevertheless went ahead in order not to damage the prestige of the police force. Eichmann, Brunner and the other organizers of the first Jewish deportations thus gained valuable experience which they soon implemented in the transports to the extermination camps.

Although at the start of the war the Nazis were still not planning a genocide of the Jews, the case of Nisko represents an example of their attempt to use the method of ‘extermination through expulsion’ (‘Vernichtung durch Aussiedlung’). The vast majority of the deportees had no opportunity to earn a living; without food and shelter, they were left at the mercy of face in an inhospitable, even hostile environment. The huge number of deaths among the Nisko deportees confirms this opinion.

(zavřít)

Spor o území Těšínského Slezska, který vznikl už před devadesáti lety při obnově národní a státní svébytnosti Čechů a Poláků, nadlouho ovlivnil vzájemné vztahy obou národů i osud polské menšiny na sporném území, jež bylo rozhodnutím mezinárodní arbitráže přiřčeno Československu. Toto dědictví minulosti se neztratilo ani po vzniku České republiky a vstupu obou zemí pod společnou střechu Evropské unie. Dosud se v místních poměrech dají pociťovat křivdy, jež nemohli na vlastní kůži zažít ani nejstarší pamětníci. Dosud se v mnohém pronikavě liší náhledy české a polské historiografie na sporné momenty dějin a jejich příčiny. Dosud se mizející polská menšina obává o svou existenci a mobilizuje síly k zachování své identity. Rozhodli jsme se proto zjistit, co v náhledech na minulost česko-polských či československo-polských vztahů přetrvává, které momenty vývoje zůstávají v paměti pevněji než jiné, kdy se vzpomínky na ně stávají stereotypy, jak utvářejí a ovlivňují současné názory lidí. V popředí našeho zájmu stála především problematika československo-polských vztahů v minulosti, s důrazem na zjištění rozdílů v interpretaci historických událostí. Snažili jsme se však ukázat i širokou paletu vztahů současných, včetně charakteristiky postavení polské národní skupiny v Československu. Česká většinová společnost by měla znát, co místní Poláky tíží, co vnímají jako ohrožení svého vývoje, a jak si představují optimální podmínky svého rozvoje.

Vycházeli jsme z analýzy polského tisku z obou částí Těšínského Slezska. Chronologicky jsme pokryli období let 1989 – 1992, aby šlo vysledovat vliv politických přeměn ve společnosti na obsah i strukturu publikovaných materiálů. Návrat k demokratické společnosti v Polsku i v Československu znamenal veřejné otevření nedořešených či vůbec neřešených problémů z minulosti vzájemných vztahů a zároveň vyvolal potřebu řešit celou řadu problémů nově vzniklých. S rokem 1992 skončilo svou existenci i Československo, tedy i období československo-polských vztahů, jimiž jsme sledované období vymezili. K rozboru jsme zvolili periodika aspoň přibližně obdobného typu: na československé straně to byl deník Głos Ludu, kulturně-politický měsíčník Zwrot a národopisný Kalendarz Śląski, na polské straně regionální týdeníky Głos Ziemi Cieszyńskiej a Kronika Beskidzka, a národopisný Kalendarz Cieszyński. Předmětem rozboru se stalo 1 130 článků, jež jsou uvedeny v bibliografických soupisech. V samostatném souhrnu na konci práce je uveden přehled o názorech pisatelů na hlavní problémy československo-polských vztahů v minulosti i v současnosti. Orientaci v textu umožňuje personální rejstřík autorů i osob, o nichž články pojednávají.

(zavřít)

History and present of Czechoslovak-Polish relations and Polish minority in Czechoslovakia in a mirror of the Polish press on Cieszyn Silesia in 1989 - 1992. Annotated bibliography

The dispute about territory of Cieszyn Silesia which has begun already ninety years ago in the reconstruction of national and state identity of Czechs and Poles have influenced a mutual relations of both nations for a long time and the fate of Polish minority in a debatable territory which was awarded to Czechoslovakia by an international arbitration decision. The heritage of the past hasn´t lost not even after the creation of the Czech Republic and the entrance of both countries under a common roof of the European Union. In local circumstances can be felt the injustice till this time which could not been even experienced by the oldest personal observers. Till this time the views of the Czech and Polish historiography have been disagreeing in many ways on the debatable moments of history and their causes. Till this time the disappearing Polish minority has been worrying about its existence and has been mobilizing powers to maintain its identity. That´s way we have decided to find out what has been outlasting in the views of history of Czech-Polish or Czechoslovak-Polish relations which moments of development has been staying in mind tighter than the others, when memories of them are becoming stereotypes, how it has been creating and has been affecting the present-day opinions of people. Above all in the forward of our concern insisted on the problems of Czechoslovak-Polish relations in the past with emphasis on location differencies in interpretation of historical events. Though we have tried to show a wide range palette of current relationships including characteristic of the position of the Polish national group in Czechoslovakia. Czech majority society should know what weighs the local Poles, what they perceive as a threat of their development and how they imagine the optimal conditions for its development.

We came out from an analysis of the Polish press from both parts of Cieszyn Silesia. We have chronologically covered the period 1989 – 1992 to be able to follow up the influence of transformations in society on the content and structure of the published materials. Return to a democratic society in Poland and Czechoslovakia ment public opening of unresolved or not at all unsolved issues from the past of mutual relations and also it have evoked the need to solve many new emergented problems. Czechoslovakia ended its existence with the year 1992, thus the period of Czechoslovak-Polish relations which we have specified with the monitored period. We have chose periodicals to the analysis at least of similar type: on the Czechoslovak side it was daily Glos Ludu, cultural and political monthly journal Zwrot and ethnical Kalendarz Slaski, on the Polish side there were regional weekly journals Glos Ziemi Cieszynskiej and Kronika Beskidzka, and ethnical Kalendarz Cieszynski. 1 130 articles has become the subject of analysis which are presented in bibliographic inventories. The summary of the writers views on the main problems of the Czechoslovak-Polish relations in the past and present are presented in a separate summary at the end of the work. Orientation in the text allows the personal index of authors and persons whom the articles deal with about.

(zavřít)

V parku poblíž sídla Krajského úřadu v Ostravě stojí nenápadný pomník, z nějž vystupuje do popředí reliéf sedmiramenného svícnu. Západní část parku byla kdysi městským židovským hřbitovem a pod příkrovem hlíny, trávníku a květin tu dodnes spočívají kosti ostravských Židů. Pomník však připomíná osudy téměř osmi tisíc Židů z města a jeho okolí, jejichž kosti roznesla válka po celém světě, i osudy těch, kteří žádné hroby nemají, protože zmizeli v pecích likvidačních táborů. Jen kousek odtud, v někdejší ostravské Jízdárně, se už v říjnu 1939 na příkaz gestapa shromáždili Židé k vůbec prvnímu transportu v historii holocaustu. Vyjel z Moravské Ostravy na východ porobeného Polska a nechvalně tak zapsal město do povědomí světové veřejnosti. Ostravští Židé měli v Nisku nad Sanem postavit pod dohledem stráží SS koncentrační tábor, k němuž směřovaly další transporty z Ostravy, Vídně a Katovic.

Začátek války dal nacistům nové možnosti k „očištění“ Německé říše od Židů, k jejich vysídlení do oblastí nepovažovaných za součást Říše. Už 21. září 1939 sděloval šéf bezpečnostní policie a bezpečnostní služby Heydrich svým podřízeným, že Vůdce schválil plán na vysídlení Židů z území připojených k Německé říši. Další porady u Heydricha upřesnily, že deportace Židů budou směřovat na východ bývalého Polska, kde měla v oblasti kolem Lublinu vzniknout jakási židovská „rezervace“. Jako první požádal o vysídlení Židů z Horního Slezska župní vedoucí Wagner v Katovicích. Šéf gestapa Müller vydal 6. října 1939 nařízení o odsunutí 70 – 80 tisíc Židů z katovického obvodu na východ, a podle dochovaného záznamu k nim měli být přibráni i Židé z okolí Moravské Ostravy. Na poradě Heydricha s Hitlerem 7. října se rozhodlo ještě o vysídlení vídeňských Židů. Koordinací celé akce byl pověřen Adolf Eichmann, který hned osobně zahájil přípravu transportů z Katovic, Vídně i z Ostravy. Za pouhých deset dnů byl první transport připraven k odjezdu.

Židé si měli koncentrační tábor sami vybudovat a měli si zaplatit i náklady na své věznění. Židovští inženýři z Ostravy pod dohledem nacistů zhotovili plány tábora, židovské firmy dodaly stavební materiál a potraviny, židovské obce předaly gestapu potřebné finanční prostředky. Před veřejností měla tato akce gestapa vypadat jako dobrovolná iniciativa židovských obcí, jež posílají své členy na pracovní „přeškolení“. Ostrahu tábora však zajišťovala strážní jednotka SS, a vedoucím prvního transportu z Ostravy byl šéf ostravské služebny gestapa komisař Gerhard Wagner.

Židé z okolí Ostravy a Frýdku byli pod hrozbou postihu svoláni na 17. října 1939 do ostravské Jízdárny. Deportace se prozatím týkaly jen mužů, ale budoucí vysídlení židovských žen a dětí se předpokládalo. Němečtí lékaři uznali za schopné transportu i osoby přestárlé a nemocné. Při osobní prohlídce budoucích vězňů jim byly zabaveny cenné předměty, zvláště ze zlata a stříbra. Odvezli je pak autobusem na nákladní nádraží v Ostravě-Přívoze, kde již stála vlaková souprava osobních vagonů. Nákladní vagony naložené dřevem a dalším materiálem byly přichystány již předem. Vlak stál na nádraží až do příštího rána, ale nikdo už nesměl vystoupit.

Ve středu 18. října asi v půl deváté ráno vyjel z Ostravy první transportní vlak ve směru Bohumín, Dziedzice, Osvětim, Krakov, Tarnów, Rzeszów a Przeworsk do cílové stanice Nisko nad Sanem. Bylo v něm 901 Židů. Přestože akce byla před veřejností utajována, došlo podle hlášení nacistických úřadů při odjezdu vlaku u ostravského nádraží k protestům židovských žen a místních obyvatel. První transport z Katovic odjel ráno 20. října a mělo v něm být 1029 Židů z okolí Katovic, Chorzowa a Bílska, soustředěných před odjezdem do tělocvičny v blízkosti nádraží. Podle jiných pozdějších hlášení však s transportem odjelo jen 875 Židů. Ostravská židovská obec k vlaku dodala několik vagonů s nákladem dřeva a jiného materiálu. První transport z Vídně vyjel z nádraží Aspangbahnhof 20. října ve 22 hodin a bylo v něm nejméně 912 Židů. Také k tomuto vlaku v Ostravě přidali vagony se dřevem, potravinami a výstrojí.

Za týden vyjely druhé transporty. Vlak z Ostravy odjel 26. října večer a bylo v něm asi 400 Židů, především vězni polského původu dodaní gestapem z Brna, uprchlíci z Rakouska a Německa a Židé z Ostravy, kterým se podařilo vyhnout prvnímu transportu. Jejich vlak byl v Katovicích připojen k místnímu transportu, v němž mělo být asi tisíc Židů z Horního Slezska. Byli mezi nimi i Židé z Těšínského Slezska, které sváželi do Bílska. Tam byli naloženi do uzavřených nákladních vagonů a připojeni k transportnímu vlaku, který dojel do Niska 27. října pozdě večer. Druhý transport z Vídně byl vypraven také 26. října a bylo v něm nejméně 669 osob.

Třetí transport odjel již pouze z Ostravy. V deseti nákladních vagonech cestovalo 322 vězňů, dodaných především z Prahy. Byli to většinou Židé polského původu, již dlouho pobývající v policejní vazbě, takže transport měl pro ně být jakýmsi trestem. Vlak vyjel z Ostravy ráno 1. listopadu, ale do Niska nikdy nedorazil. Rozvodněný San totiž strhl provizorní most, jediný přístup k táboru, proto byl vlak cestou odkloněn do Sosnowce na Horním Slezsku. Vězni byli dáni do péče místní židovské obce a byl pro ně zřízen improvizovaný koncentrační tábor. Měli být dopraveni do Niska hned, jak to situace dovolí, ale už k tomu nedošlo.

Podle hlášení gestapa činil celkový počet Židů deportovaných do Niska nad Sanem asi pět tisíc osob. V táboře v obci Zarzecze u Niska nad Sanem jich ale zůstalo jen asi pět set, tedy zhruba jedna desetina přivezených vězňů. Stráže SS ponechaly na místě jen stavební odborníky, lékaře a řemeslníky důležité pro táborový provoz, většinou z prvního ostravského transportu. Brzy byly postaveny vězeňské baráky, skladiště, hospodářské budovy i velitelství pro táborové stráže. I když byl tábor obehnán plotem s ostnatým drátem a střežili jej příslušníci SS, nebyly zaznamenány případy likvidace vězňů a ukrutnosti, jimiž se nacistické koncentrační tábory vyznačovaly. Jeden z velitelů tábora, který zavedl ostřejší režim a toleroval šikanování vězňů, byl na základě stížnosti táborové samosprávy i se svým mužstvem odvolán. Vězni pracovali na výstavbě tábora, při opravách mostů přes San a při úpravě cest, a zajišťovali chod tábora včetně palivového dříví a pitné vody. Měli možnost poštovního styku s domovem a díky dodávkám z Ostravy netrpěli ani nedostatkem potravy, oblečení nebo zdravotní péče.

Koncem března 1940 rozhodlo velitelství SS a policie v Krakově o zastavení stavby tábora a o jeho zrušení, zbylí vězni se měli vrátit domů. Podle úřední zprávy se po likvidaci tábora vrátilo 13. dubna 1940 zpátky celkem 516 osob, z toho 301 osoba do Ostravy, 18 osob na Těšínsko a v cestě do Vídně pokračovalo 197 osob. Evidence ostravské židovské obce uváděla asi 450 navrátilců z Niska, neboť zachytila i z tábora vyhnané vězně, kteří se vrátili domů na vlastní pěst. Navrácení vězni byli pak nasazováni na nucené práce v okolí Ostravy. Spolu s ostatními ostravskými Židy byli až na výjimky v září 1942 odvezeni do ghetta v Terezíně a skončili v plynových komorách v Osvětimi. Likvidaci uniklo jen asi šedesát osob, většinou ze smíšených manželství. Už počátkem roku 1940 byl rozpuštěn i tábor v Sosnowci, kde byli vězněni účastníci třetího transportu z Ostravy. Asi šedesát vězňů bylo propuštěno k rodinám do Krakova, asi 250 vězňů se dostalo na Slovensko do sběrného tábora ve Vyhne. Některým z nich se ještě podařilo odejít do emigrace, ostatní se stali oběťmi deportací do vyhlazovacích táborů nebo zůstali v táboře, který změnil v tábor pracovní. Teror po potlačení Slovenského národního povstání přežili jen nemnozí z nich.

Osudy více než čtyř tisíc vězňů deportovaných do Niska nad Sanem a vyhnaných z tábora byly rovněž tragické. V táboře zůstaly jen tři stovky českých a dvě stovky vídeňských Židů, většinou z prvního transportu. Všechny ostatní hnaly stráže SS z tábora na sever k Lublinu a k nové východní hranici Říše se Sovětským svazem. Tam byli vězni ponecháni svému osudu. Návrat do tábora či zpátky k domovu byl přísně zakázán, přesto se mnozí pokusili vrátit. Jiní se snažili uchytit v Lublinu a okolních městech a vesnicích, kde však byly velmi těžké životní podmínky. Nejvíce vězňů proto ilegálně přešlo přes řeku Tanew do Sovětského svazu, jak je k tomu stráže SS nutily. Vysíleni namáhavou cestou v nehostinné krajině, často oloupeni o veškerý majetek, hledali možnost usídlení v Lvově a v jeho okolí. Mnoha z nich se to podařilo, ale od června 1940 byli v několika vlnách spolu s místními obyvateli deportováni na Sibiř. Jiní byli zatčeni hned po přechodu hranice a odsouzeni k několika letům trestních pracovních táborů, nebo byli jako špioni a nepřátelé sovětského režimu uvězněni. Pro většinu z nich, především pro starší a nemocné osoby, znamenal pobyt v gulagu jistou smrt. Jen asi 350 Židů z ostravských transportů vyvázlo díky amnestii z gulagů a přihlásilo se v roce 1942 do československé jednotky v SSSR. Prošli pak krvavými boji na východní frontě a návratu domů se dožilo jen 123 z nich, z toho 90 vojáků se vrátilo do Ostravy. Počty navrátilců v řadách polského vojska byly ještě nižší. Židé z vídeňských transportů podobnou možnost záchrany neměli, takže většinou zahynuli v gulazích, do roku 1957 se jich domů vrátila jen necelá stovka. Ti z účastníků niských transportů, kterým se podařilo deportacím na Sibiř a gulagům vyhnout, byli po dobytí Ukrajiny Němci téměř beze zbytku povražděni, tak jako ti, kteří zůstali v okolí Lublinu.

Historici dodnes diskutují o tom, co vlastně vedlo k zastavení transportů do Niska a jaká byla úloha Niska v historii holocaustu. Už v předvečer odjezdu prvního transportu z Ostravy, 17. října 1939, se konala u Hitlera porada, která zásadně změnila původní plán přesídlovacích akcí. Nešlo o zastavení deportací, pouze o změnu priorit. Při vysídlování Židů a Poláků do Generálního gouvernementu dostaly přednost nové říšské župy, Vartská a Západopruská, kam měli přijíždět etničtí Němci z Balkánu a východní Evropy. Deportace Židů z Říše, protektorátu a Rakouska byly dočasně zastaveny, mělo je nahradit vytváření městských ghett. Transporty do Niska vlastně vůbec neměly vyjet, ale akce se nakonec uskutečnila, aby nedošlo k ohrožení prestiže státní policie. Eichmann, Brunner a další organizátoři prvních deportací Židů tak získali cenné zkušenosti, jež mohli zanedlouho využít při realizaci skutečných likvidačních transportů.

I když na počátku války neměly ještě záměry nacistů vůči Židům genocidní charakter, případ Nisko dokládá, že se již snažili využít metodu „Vernichtung durch Aussiedlung“ (zničení vysídlením). Naprostá většina deportovaných byla vyhnáním zbavena možností další existence, když byla bez potravy a přístřeší záměrně ponechána napospas v nehostinném, border nepřátelském prostředí. Obrovské oběti z řad účastníků transportů do Niska tento názor potvrzují.

(zavřít)

The transports to Nisko nad Sanem
The first deportation of European Jews

In the park near the building of the County council in Ostrava there is a furtive monument with a relief of a seven-branched candlestick protruding from its surface. The western part of this park served in the past as the municipal Jewish cementery, and covered by earth, lawn and flowers, the bones of Ostrava’s Jews are still resting there. This monument is pointing out on the fate of almost eight thousand Jews from the town and its vicinity, whose bones are to be find because of the WWII all over the world, but also on the fate of those Jews who have no grave at all, because they disappeared in the furnaces of Nazi death camps. Not far from there, in then the Ostrava’s Riding-school, already in October 1939 on the basis of Gestapo orders the Jews were gathered for the first transport in the history of Holocaust. From Moravian Ostrava it headed to one town in the east of subjugated Poland, and caused that town to be ingloriously known everywhere around the world. Under the oversight of SS guards, the Ostrava’s Jews had to build in Nisko nad Sanem a concentration camp towards wich other transports from Ostrava, Vienna and Katowice were heading soon.

The beginning of WWII gave the Nazis new possibilities for „cleaning“ the Third Reich off the Jews and sending them to the areas not considered to be parts of the Third Reich. Already on September 21, 1939, the chief of the Reich Security Main Office Heydrich informed his subordinates, that Führer approved the plan for displacement of the Jews from territories connected to the German Reich. During following conferences hold by Heydrich it was specified, that the deportations of the Jews would be heading to the east of former Poland, where in the area around Lublin should be created something like a Jewish „reservation“. As the first one, Gauleiter Wagner in Katowice asked for displacement of the Jews living in Upper Silesia. On October 6, 1939, the chief of Gestapo Müller issued an order for transfering 70–80 thousand Jews from Katowice area to the east, and regarding a surviving record the Jews from the vicinity of Moravian Ostrava should have been taken with them. On October 7, during a meeting of Heydrich and Hitler, it was decided that the Jews living in Vienna will be displaced as well. Adolf Eichmann was given the responsibility for coordination of this action, and he immediately personally launched preparation of transports from Katowice, Vienna and Ostrava. The first transport was ready for departure in mere ten days.

The Jews were about to build that concentration camp by themselves and to pay for their imprisonment as well. Under the Nazis supervision, the Jewish engineers from Ostrava prepared the project of the camp, the Jewish companies provided food and construction material, the Jewish communities delivered to Gestapo the required financial resources. In public eyes this Gestapo’s action should look like a voluntary initiative of Jewish communities sending their members there for „retraining“ courses. But the camp was guarded by a SS guarding unit, and the commander of the first transport from Ostrava was the chief of Ostrava’s Gestapo station commissar Gerhard Wagner.

Under the treat of recourse, the Jews from the vicinity of Ostrava and Frýdek had to come on October 17, 1939 to the building of Ostrava’s Riding-school. At that time only men were transported, but the Nazi autorities were planning the deportation of women and children as well. The German physicians acknowledged as physically capable for transportation also overaged persons and the ill ones. During the body search the future prisoners were deprived of their precious objects, especially of the things made of gold and silver. Than they were taken by bus to the goods railway station in Ostrava-Přívoz, where a train unit with passenger cars was already waiting. The freight cars loaded with timber and other material were prepared sometime ago. The train stayed there till next morning, but nobody was allowed to leave it.

On October 18, around 8,30 A.M., the first transport left Ostrava and headed via Bohumín, Dziedzice, Oświęcim, Kraków, Tarnów, Rzeszów and Przeworsk to the target station Nisko nad Sanem. There were 901 Jews in it. Even though this action was prepared secretly, according the reports of Nazi offices when the train was leaving the Ostrava’s railway station, there were Jewish women and some locals protesting against it. The first transport from Katowice left in the morning of October 20 and there should have been 1029 Jews from the vicinity of Katowice, Chorzow and Bielsko, who were before departure of that transport gathered in a gym close to the railway station. But according some subsequent reports there were only 875 Jews in the train. The Ostrava’s Jewish community supplied that transport with several cars loaded with timber and some other material. The first transport from Vienna left the Aspangbahnhof railway station on October 20 at 10 P.M., and there were at least 912 Jews in it. To this train there were added cars with timber, food and some equipment in Ostrava as well.

After a week second transports were dispatched. The train from Ostrava left in the evening of October 26 with approximately 400 Jews, mostly the prisoners of Polish origin sent by Gestapo from Brno, the refugees from Austria and Germany and the Jews from Ostrava who managed to avoid the first transport. In Katowice their train was connected to a local transport with about thousand Jews from Upper Silesia. Between them there were also Jews from Těšín Silesia, who were transported to Bielsko. There they had to move into covered freight cars, which were connected to the transport. The train arrived to Nisko in the night of October 27. The second transport from Vienna was dispatched also on October 26 and contained at least 669 persons.

The third transport was dipsatched only from Ostrava. In ten fright cars 322 prisoners were traweling, having been sent to Ostrava mainly from Prague. They were largely the Jews of Polish origin, who had spent already long time in police custody, so the transport was regarded as a kind of punishment for them. The train left Ostrava in the morning of November 1, but never made Nisko. The provisional bridge providing the only access to the camp was taken down by the swollen San river, so the train was sent to Sosnowec in Upper Silesia. The prisoners were given into the hands of local Jewish community and a provisional concentration camp was established for them. It was decided they would be transported to Nisko immediately the situation allows it, but it did not happen.

According the Gestapo’s records the total amount of Jews deported to Nisko nad Sanem was about five thousand persons. In the camp in the village Zarzecze by Nisko nad Sanem stayed only about five hundred of them, approximately one tenth of all prisoners who were brought in. The SS guards kept there only building experts, physicians and workmen being necessary for keeping the camp running, mainly from the first Ostrava’s transport. The barracks for the prisoners were finished soon, as well as the depots, workshops and military quarters. The camp was surrounded by a fence with barbed wire and it was guarded by a SS unit, but we do not know about cases of physical liquidation of the prisoners or of cruelties which were so common in other Nazi concentration camps. One camp commander, who set up a harder regime and tolerated everydays victimization of the prisoners, was on the basis of a complaint by the camp self-administration dismissed and he and his troops had to leave the camp. The prisoners were building and improving the camp, they were repairing bridges over the San, adapting the local roads and doing everything which was necessary for everydays life in their camp, including colecting firewood and bringing in drinking water. They had a chance to write and receive letters and because of the supplies from Ostrava they had enough of food, clothes and medicines.

At the end of March 1940, the SS and police command in Kraków decided to stop every building activities in the camp and to liquidate it, the rest of the prisoners had to return home. According an official report once the camp was closed down, 516 persons went home on April 13, 1940 – 301 to Ostrava, 18 to Těšín region, and another 197 persons went on to Vienna. In the records of Ostrava’s Jewish community is written that 450 people came back from Nisko, because they recorded also people who – once being driven out of the camp – came back on their own account. The prisoners who returned were afterwards forced to work in the vicinity of Ostrava. Together with other Ostrava’s Jews they were in September 1942 transported to the ghetto in Terezín and finally ended up in gas chambers in Oświęcim. Only about sixty people avoided the liquidation, mainly from the mixed marriages. Already at the beginning of 1940, the camp in Sosnowec, where the people from the third transport from Ostrava were imprisoned, was disbanded as well. About sixty prisoners could have gone to their relatieves in Kraków, approximately 250 prisoners went to the gathering camp in Vyhne, Slovakia. Some of them managed to emigrate, but the others became the victims of deportations to the death camps or stayed in the camp, which turned into work one. Only few of them survived the terror which started after the Slovak National Rising was suppressed…

The fate of more than four thousand prisoners deported to Nisko nad Sanem and driven out of the camp was also tragical. Only three hundred Jews from Bohemia and two hundred from Vienna – mainly from the first transport – stayed in the camp. The SS guards forced all the others to go north to Lublin and towards the newly created eastern border between the Third Reich and the Soviet Union. Once the prisoners reached that area, they were left to their fate. The return to the camp or back home was strictly forbidden, but even so some of them tried to do that. Some others made an attemp to take hold in Lublin and the towns and villages in that area, but the conditions there were difficult. So most of the prisoners chose to cross the Tanew river and enter illegally the soil of the Soviet Union, which was exactly what the SS guards were trying to force them to do. Exhausted after the long and strenuous journey through an inhospitable land and often having been robbed, they tried to settle in Lvov and its vicinity. Many of them were successful, but starting from the beginning of June 1940 they were together with local citizens in several phases deported to Siberia. Some of the prisoners were arrested immediately after crossing the border and sent for several years to forced labour camps or they were imprisoned as the spies and enemies of the soviet regime. For most of them – mainly for the older and sick people – the stay in a Gulag camp meant certain death. Only about 350 Jews from Ostrava’s transports escaped from the Gulag camps on the basis of amnesty, and in 1942, they enlisted into the Czechoslovak military unit in the USSR. They got through the bloody fights on the Eastern Front and only 123 lived to see their homes again (90 of them went back to Ostrava). The number of Polish Jews reaching their homes as the members of Polish military units was even smaller. The Jews from Vienna’s transports did not have a chance for such a survival, so they mostly died in Gulag camps – till 1957 less than one hundred of them returned home. Those from the participants of Nisko transports, who avoided the deportation to Siberia and the prolonged stay in Gulag camps, were almost all killed when the Germans saized Ukraine. The same fate was waiting of course for those who stayed around Lublin.

The historicians are still discussing, why the Germans stopped sending transports to Nisko and what was the role of Nisko in the history of Holocaust. On the October 17, 1939, on the eve of the departure of the first transport from Ostrava, Hitler hold a conference, which had a big influence on the original plan of the relocation actions. The Nazis did not want to stop deportations, they only changed their priorities. The Jews and Poles were still heading to Generalgouvernement, but now mainly from the new Reichsgaus Wartheland and West Prussia, where the ethnic Germans from the Balkans and Eastern Europe were supposed to come. The deportation of Jews from the Reich, the Protectorate of Bohemia and Moravia, and Austria were temporarily stopped, and the municipal ghettoes had to make up for them. The transports to Nisko should have never started, but that action was launched, because the Germans were afraid that the prestige of Gestapo would be at stake. In that way Eichmann, Brunner and other organizers of the first deportations of the Jews got valuable experiences which soon could have been used in realization of the real killing transports.

Even though at the beginning of WWII the intentions of the Nazis towards the Jews had not the genocidal character, the case of Nisko demonstrates that they were already trying to use the method of „Vernichtung durch Aussiedlung“ (the annihilation by displacement). Once being driven away, the absolute majority of all deported people was deprived of the chances for surviving – they were left in inhospitable, hostile environment without having anything to eat, without having a place to lay down… The number of victims from the transports to Nisko serves as a proof that this opinion is the right one.

(přeložil Jiří Mayer)

(zavřít)

Die Transporte nach Nisko am San
Die ersten Deportationen europäischer Juden

Im Park nicht weit vom Bezirksamt in Ostrau steht ein unauffälliges Denkmal, das das Relief eines siebenarmigen Leuchters darstellt. Der westliche Teil dieses Parks war früher der jüdische Friedhof, wo unter Erde, Gras und Blumen bis heute die Knochen der Ostrauer Juden liegen. Das Denkmal soll daran erinnern, dass während des zweiten Weltkrieges die Knochen von fast achttausend Juden aus Ostrau und Umgebung in die ganze Welt zerstreut wurden, aber auch an das Schicksal derjenigen, welche keine Gräber haben, da sie in den Öfen der Vernichtungslager verschwunden sind. Nicht weit von hier mussten sich die Ostrauer Juden auf Befehl der Gestapo schon im Oktober 1939 zum ersten Transport in der Geschichte des Holocausts in der Reithalle versammeln. Der Transport fuhr von Mährisch Ostrau in den Osten des besetzten Polen und ist in das Gedächtnis der Weltöffentlichkeit eingegangen. Die Ostrauer Juden sollten unter Aufsicht der SS ein Konzentrationslager in Nisko am San errichten, und es sollten weitere Transporte aus Ostrau, Wien und Kattowitz dazukommen.

Der Beginn des Krieges gab den Nazis die Möglichkeit zur „Reinigung“ des deutschen Reiches von Juden, zu ihrer Aussiedlung in Gebiete, die als nicht dem Reich zugehörig betrachtet wurden. Schon am 21.September 1939 teilte der Chef der Sicherheitspolizei und des Sicherheitsdienstes Reinhard Heydrich seinen Untergebenen mit, dass der Führer den Plan, die Juden aus den angeschlossenen Gebieten auszusiedeln, gebilligt habe. Bei weiteren Beratungen bei Heydrich wurde dann beschlossen, die Juden nach Osten ins ehemalige Polen zu deportieren, wo in der Umgebung von Lublin ein „jüdisches Reservat“ errichtet werden sollte. Als Erster forderte der Gauleiter Wagner in Kattowitz die Aussiedlung der Juden aus Oberschlesien. Der Chef der Gestapo Müller erließ am 6. Oktober 1939 den Befehl, 70 000 bis 80 000 Juden aus dem Raum Kattowitz nach Osten auszusiedeln, zu diesen sollten, nach einer erhaltenen Liste, auch die Juden aus der Umgebung Mährisch Ostraus hinzukommen. Bei einer Beratung zwischen Heydrich und Hitler am 7. Oktober 1939 wurde beschlossen, auch die Juden aus Wien zu deportieren. Die Koordination dieser Aktion wurde Adolf Eichmann übertragen, der sofort und persönlich mit den Vorbereitungen für die Transporte aus Kattowitz, Wien und Ostrau begann. Innerhalb von nur zehn Tagen wurde der erste Transport zur Abfahrt vorbereitet.

Die Juden sollten das Konzentrationslager selbst aufbauen und dabei die gesamten Kosten dieser Gefangenschaft übernehmen. Jüdische Ingenieure aus Ostrau fertigten unter Aufsicht der Nazis die Pläne für das Lager an, jüdische Firmen stellten Baumaterial und Lebensmittel zur Verfügung und die jüdische Gemeinde stellte finanzielle Mittel bereit. In der Öffentlichkeit sollte diese Aktion als eigene Initiative der jüdischen Gemeinden erscheinen, die ihre Mitglieder zur „Arbeitsschulung“ verschickt. Die Überwachung des Lagers übernahm jedoch eine Einheit der SS, den ersten Transport aus Ostrau überwachte der Chef der Ostrauer Gestapo Kommissar Gerhard Wagner.

Die Juden aus dem Raum Ostrau und Friedeck wurden unter Drohungen zum 17. Oktober 1939 in die Ostrauer Reithalle einberufen. Zur Deportation waren vorläufig nur Männer vorgesehen, aber künftig sollten auch Frauen und Kinder deportiert werden. Deutsche Ärzte erkannten auch Alte und Kranke als „transportfähig“ an. Bei der persönlichen Untersuchung der künftigen Häftlinge wurden alle Wertgegenstände, vor allem aus Gold und Silber, beschlagnahmt. Mit einem Bus wurden die Männer dann auf den Güterbahnhof in Ostrau-Oderfurt gefahren, wo schon ein Zug mit Personenwagen wartete. Güterwaggons mit Holz und weiteren Material waren schon vorher vorbereitet. Der Zug stand dort bis zum nächsten Morgen, aber niemand durfte aussteigen.

Am Mittwoch, dem 18.Oktober, fuhr der Zug morgens um halb neun aus Ostrau über Bohumín, Dziedzice, Osvětim, Krakow, Tarnów, Rzeszów und Przeworsk zur Endstation Nisko am San ab. Es waren 901 Juden in dem Zug. Obwohl die Aktion vor der Öffentlichkeit geheim gehalten wurde, kam es nach Meldung der nationalsozialistischen Behörden am Bahnhof Ostrau zu Protesten jüdischer Frauen und einiger anderer Einwohner. Der erste Transport aus Kattowitz fuhr am 20.Oktober ab, in diesem sollten 1029 Juden aus Kattowitz, Chorzow und Bilsk sein, die in einer Turnhalle in der Nähe des Bahnhofes gesammelt worden waren. Nach anderen, späteren Meldungen fuhren mit diesem Transport nur 875 Juden ab. Die Ostrauer jüdische Gemeinde steuerte zu diesem Zug einige Waggons mit Holz und anderem Material bei. Der erste Transport aus Wien verließ am 20. Oktober um 22 Uhr den Aspangbahnhof, darin befanden sich mindestens 912 Juden. Auch an diesen Zug wurden in Ostrau Waggons mit Holz, Lebensmitteln und Ausrüstung angekoppelt.

Nach einer Woche fuhren die zweiten Transporte ab. Der Zug aus Ostrau verließ die Stadt am 26. Oktober am Abend mit ungefähr 400 Juden, vor allem Gefangene polnischer Abstammung, die von der Gestapo aus Brünn gebracht worden waren, Flüchtlinge aus Österreich und Deutschland und Ostrauer Juden, denen es gelungen war, dem ersten Transport zu entgehen. Dieser Zug wurde in Kattowitz dem dortigen Transport zugefügt, in welchem 1000 Juden aus Oberschlesien sein sollten. Unter ihnen waren auch Juden aus Schlesisch Teschen, die nach Bilsko gebracht worden waren. Dort wurden sie in geschlossenen Güterwaggons dem Transportzug beigefügt, mit dem sie am 27. Oktober spätabends in Nisko ankamen. Der zweite Transport aus Wien wurde auch am 26.Oktober verschickt, in diesem waren mindestens 669 Personen.

Lediglich aus Ostrau fuhr ein dritter Transport ab. In zehn Güterwagons befanden sich 322 Häftlinge, die vor allem aus Prag gebracht worden waren. Es waren größtenteils Juden polnischer Abstammung, die sich schon längere Zeit in Polizeihaft befanden, so dass dieser Transport eine Strafe darstellte. Der Zug fuhr am 1. November morgens ab, aber er kam nie in Nisko an. Der überflutete San hatte die provisorische Brücke, die die einzige Zufahrt zum Lager darstellte, zerstört, und deshalb wurde der Zug nach Sosnowec in Oberschlesien umgeleitet. Die Häftlinge wurden zur dortigen jüdischen Gemeinde gebracht, und dort wurde ein provisorisches Konzentrationslager errichtet. Sobald die Situation es erlaubte, sollten sie nach Nisko transportiert werden, aber dazu kam es nie.

Laut Meldung der Gestapo betrug die Zahl der nach Nisko am San Deportierten circa 5000 Personen. Im Lager in der Gemeinde Zarzecze bei Nisko am San blieben nur circa 500, also ungefähr ein Zehntel der Deportierten. Die SS-Wachen ließen nur Baufachleute, Ärzte und Handwerker vor Ort, die für den Bau und die Existenz des Lagers wichtig waren, zumeist waren sie Häftlinge des ersten Ostrauer Transports. Schnell wurden die ersten Baracken gebaut, ebenso ein Lager und Unterkünfte für die Lagerwachen. Auch wenn das Lager mit Stacheldraht umzäunt und von der SS bewacht war, kam es nicht Misshandlungen oder Liquidationen durch die SS, wie es in den späteren Konzentrationslagern üblich war. Einer der Lagerkommandaten, der ein hartes Regime geführt und Schikanierung der Häftlinge erlaubt hatte, wurde nach einer Beschwerde des Lagerrates mit seiner Mannschaft abberufen. Die Häftlinge haben am Aufbau des Lagers gearbeitet, die Brücke über den San repariert, die Wege instand gehalten und die Versorgung des Lagers mit Holz und Trinkwasser gesichert. Sie hatten die Möglichkeit, Briefkontakt mit der Heimat zu halten und dank der Sendungen aus Ostrau litten sie keinen Mangel an Lebensmitteln, Bekleidung oder medizinischer Versorgung.

Ende März 1940 beschloss die Kommandantur der SS und der Polizei in Krakau, dass der Bau des Lagers eingestellt und das Lager aufgelöst werden sollte. Die restlichen Häftlinge durften nach Hause zurückkehren. Laut amtlicher Meldung kehrten am 13. April 1940 516 Personen zurück, davon 301 Personen nach Ostrau, 18 nach Teschen und 197 setzten die Reise nach Wien fort. Das Verzeichnis der jüdischen Gemeinde Ostrau zählte 450 Rückkehrer aus Nisko, da dort auch die Geflüchteten, die auf eigene Faust zurückgekehrt waren, mitgezählt wurden. Die Rückkehrer wurden dann zur Zwangsarbeit in der Umgebung Ostraus eingeteilt. Mit anderen Ostrauer Juden wurden sie im September 1942 ins Ghetto Theresienstadt deportiert und endeten in den Gaskammern in Auschwitz. Der Ermordung entgangen nur 60 Personen, meist aus „gemischten Ehen“. Schon zu Beginn des Jahres 1940 wurde auch das Lager in Sosnowic aufgelöst, in dem die Häftlinge des dritten Transports aus Ostrau eingesperrt waren. Ungefähr 60 Häftlinge wurden zu Familien nach Krakau entlassen und circa 250 kamen in die Slowakei, in ein Sammellager nach Vyhne. Einigen von ihnen ist es gelungen, von dort zu emigrieren, andere wurden in die Vernichtungslager deportiert oder blieben in diesem Lager, welches sich zu einem Arbeitslager entwickelte. Den Terror nach der Niederschlagung des slowakischen Nationalaufstands haben nur wenige überlebt.

Auch das Schicksal der mehr als 4000 Deportierten, die aus dem Lager Nisko am San gejagt wurden, war tragisch. Im Lager blieben nur 300 tschechische und 200 Wiener Juden, die meisten vom ersten Transport. Alle anderen wurden von den SS-Wachen aus dem Lager und nach Norden in Richtung Lublin und zur neuen Grenze zwischen dem Deutschen Reich und der Sowjetunion vertrieben. Dort wurden sie ihrem Schicksal überlassen. Die Rückkehr ins Lager und nach Hause war streng verboten, trotzdem haben manche versucht, in die Heimat zurückzukehren. Andere haben sich in Städten und Dörfern der Umgebung Lublins versteckt, wo sie unter schweren Lebensbedingungen litten. Die meisten Häftlinge flüchteten deshalb illegal über den Fluss Tanew in die Sowjetunion, wie es von den SS-Wachen erzwungen wurde. Nach dem langen Weg durch unwirtliche Gegenden waren sie ausgemergelt, oft um alles beraubt und versuchten, sich in Lemberg und Umgebung niederzulassen. Vielen von ihnen ist dies gelungen, aber ab Juni 1940 wurden sie in mehreren Wellen gemeinsam mit den einheimischen Bewohnern nach Sibirien deportiert. Andere wurden gleich nach dem Überschreiten der Grenze verhaftet und zu mehrern Jahren im Straflager verurteilt oder sie wurden als Spione und Feinde des sowjetischen Regimes eingesperrt. Für die Mehrheit von ihnen, vor allem für die Alten und Kranken, bedeutete der Aufenthalt im Gulag den sicheren Tod. Nur circa 350 Juden des Ostrauer Transports konnten sich, nach der Amnestie aus dem Gulag im Jahre 1942, in die tschechische Armee in der UdSSR einreihen. Nach blutigen Kämpfen an der Ostfront konnten nur 123 von ihnen nach Hause zurückkehren, davon 90 nach Ostrau. Die Zahl der Rückkehrenden aus den Reihen der polnischen Armee war noch geringer. Die Juden aus dem Wiener Transport hatten eine solche Möglichkeit nicht, so dass die meisten von ihnen im Gulag umgekommen sind. Bis 1957 konnten kaum 100 von ihnen zurückkehren. Diejenigen aus den Transporten nach Nisko, denen es gelungen war, der Deportation nach Sibirien und dem Gulag zu entgehen, wurden nach der Besetzung der Ukraine durch die Deutschen fast vollständig ermodert, ebenso wie diejenigen, die in der Umgebung Lublin geblieben waren.

Die Historiker diskutieren noch heute, was der Grund für den Stopp der Transporte nach Nisko war, und welche Rolle Nisko in der Geschichte des Holocausts einnimmt. Schon am Vorabend der Abfahrt des ersten Transports aus Ostrau, am 17. Oktober 1939, fand eine Beratung bei Hitler statt, bei welcher der Plan zur Umsiedlung grundlegend geändert wurde. Es handelte sich nicht um einen Stopp der Deportationen, lediglich um eine Änderung der Prioritäten. Denn die Umsiedlung der Juden und Polen in das Generalgouvernement hatte Vorrang, damit die Deutschen vom Balkan und aus Osteuropa auf dem neuen deutschen Territorium, im Warthegau und Westpreußen, angesiedelt werden konnten. Die Deportationen der Juden aus dem Reich, dem Protektorat und Österreich wurden vorläufig unterbrochen, sie sollten durch die Bildung städtischer Ghettos ersetzt werden. Die Transporte nach Nisko sollten eigentlich nicht abfahren, aber sie wurden dennoch durchgeführt, um einen Verlust des Ansehens der staatlichen Polizei zu vermeiden. Eichmann, Brunner und weitere Organisatoren der ersten Deportation von Juden sammelten dadurch wertvolle Erfahrungen, die sie später bei der Umsetzung der Liquidationstransporte nutzen konnten.

Auch wenn zu Beginn des Krieges die Absicht der Nationalsozialisten gegenüber den Juden noch nicht den Charakter eines Genozides hatte, beweist der Fall Nisko, dass sie schon damals die Methode „Vernichtung durch Aussiedlung“ anwandten. Die große Mehrheit der Deportierten konnte durch die Vertreibung nicht weiterexistieren, denn sie wurde ohne Nahrung und Obdach in einer feindlichen Umgebung zurückgelassen. Die unzähligen Opfer der Nisko-Transporte beweisen diese Ansicht.

(přeložil Christian Grauer)

(zavřít)

Transporty do Niska nad Sanem.
Pierwsza deportacja Żydów europejskich

W parku niedaleko Urzędu Wojewódzkiego w Ostrawie stoi skromny pomnik, na którym widnieje relief siedmioramiennego świecznika. Zachodnia część parku była bowiem kiedyś miejskim cmentarzem żydowskim, do dziś ziemia, trawniki i kwiaty przykrywają spoczywające tu kości ostrawskim Żydów. Pomnik przywołuje pamięć o losach prawie ośmiu tysięcy Żydów, którzy kiedyś żyli w tym mieście i okolicy, a ich kości wojna porozrzucała po całym świecie, a także pamięć o tych, którzy nie mają grobów, ponieważ zniknęli w piecach obozów zagłady. Niedaleko tego miejsca, w dawnej ostrawskiej „Jízdárně“, już w październiku 1939 r. z rozkazu gestapo zgromadzono Żydów przeznaczonych do pierwszego w historii holokaustu transportu. Transport wyjechał z Morawskiej Ostrawy na wschód do okupowanej Polski, i w ten sposób miasto niechlubnie zapisało się w świadomości światowej opinii publicznej. Pod dozorem straży SS ostrawscy Żydzi mieli w Nisku nad Sanem wybudować obóz koncentracyjny, do którego kierowano następne transporty z Ostrawy, Wiednia i Katowic.

Początek wojny stworzył nazistom nowe możliwości do „oczyszczania” Rzeszy Niemieckiej z Żydów, do wysiedlania ich na tereny, których uważano za obszar Rzeszy. Już 21 września 1939 roku szef policji bezpieczeństwa i służb bezpieczeństwa Heydrich informował swoich podwładnych, że wódz zatwierdził plan wysiedlania Żydów z terenów wcielonych do Rzeszy Niemieckiej. Kolejne narady u Heydricha precyzowały, że deportacje Żydów będą kierowane na wschód byłej Polski, gdzie w okolicach Lublina miał powstać swoisty żydowski „rezerwat”. Pierwszym, który domagał się wysiedlenia Żydów z Górnego Śląska, był gauleiter Josef Wagner z Katowic. Szef gestapo Müller wydał 6 października 1939 rozporządzenie o deportacji na wschód 70 – 80 tysięcy Żydów z rejencji katowickiej. Według zachowanego rozporządzenia mieli do nich dołączyć również Żydzi z okolic Morawskiej Ostrawy. Dnia 7 października podczas narady Heydricha z Hitlerem zapadła decyzja także o przesiedleniu Żydów wiedeńskich. Koordynację całej akcji powierzono Adolfowi Eichmannowi, który osobiście natychmiast zajął się przygotowaniem transportów z Katowic, Wiednia i Ostrawy. Już po niespełna dziesięciu dniach pierwszy transport był gotowy do wyjazdu.

Obowiązkiem wyłącznie Żydów było wybudowanie obozu koncentracyjnego, jak również finansowanie tej budowy, a także pokrycie kosztów swojego własnego więzienia. Pod nadzorem nazistów żydowscy inżynierowie z Ostrawy przygotowali plany obozu. Żydowskie firmy dostarczyły materiał budowlany i żywność. Gminy żydowskie przekazały do gestapo środki finansowe na przeprowadzenia akcji. Opinii publicznej akcję tę gestapo prezentowało jako dobrowolną inicjatywę gmin żydowskich, które wysyłają swoich członków na „przeszkolenie robocze”. Nadzór obozu zabezpieczały jednostki straży SS, a kierownictwo pierwszego transportu z Ostrawy powierzono szefowi ostrawskiej placówki gestapo, komisarzowi Gerhardowi Wagnerowi.

Żydom z okolic Ostrawy i Frydku rozkazano pod groźbą kary stawić się 17 października 1939 r. do ostrawskiej „Jízdárny”. Deportacje dotyczyły na razie tylko mężczyzn, w przyszłości jednak były przewidziane także wysiedlenia kobiet i dzieci. Również osoby chore i w podeszłym wieku niemieccy lekarze uznali za zdolne do transportu. Podczas rewizji osobistych były przyszłym więźniom zabierane cenne przedmioty, zwłaszcza ze złota i srebra. Autobusem zostali przewiezieni na dworzec towarowy w Ostrawie - Przywozie, gdzie stał już pociąg złożony z wagonów osobowych. Wagony towarowe załadowane drewnem i innym materiałem zostały przygotowane wcześniej. Pociąg stał na dworcu do następnego rana, ale nikt nie mógł go już opuścić.

W środę 18 października koło godz 8,30 pierwszy transport odjechał w kierunku Bogumina, Dziedzic, Oświęcimia, Krakowa, Tarnowa i Przeworska do stacji celowej Nisko nad Sanem. Znajdowało się w nim 901 Żydów. Pomimo że akcję chciano ukryć przed opinią publiczną, to, jak wynika z raportu nazistowskich urzędów, przed odjazdem transportu z ostrawskiego dworca doszło do protestów kobiet żydowskich oraz miejscowej ludności. Pierwszy transport z Katowic odjechał rano 20 października, miało znaleźć się w nim 1029 Żydów z okolic Katowic, Chorzowa i Bielska, zgrupowanych przed odjazdem w sali gimnastycznej w pobliżu dworca kolejowego. Według innych, późniejszych, raportów w transporcie odjechało tylko 875 Żydów. Ostrawska gmina żydowska dostarczyła kilka wagonów drewna i innego materiału. Pierwszy transport z Wiednia odjechał z dworca Aspangbanhof 20 października o godz. 22,00, znajdowało się w nim 912 Żydów. Również do tego pociągu w Ostrawie doczepiono wagony towarowe z drewnem, żywnością i innym materiałem.

Za tydzień odjechały następne transporty. Pociąg z Ostrawy odjechał 26 października wieczorem, znajdowało się w nim około 400 Żydów, byli to zwłaszcza więźniowie polskiego pochodzenia dostarczeni przez gestapo z Brna, uciekinierzy z Austrii i Niemiec a także Żydzi z Ostrawy, którym udało się uniknąć włączenia do pierwszego transportu. Ten pociąg został w Katowicach doczepiony do tamtejszego transportu, w którym było prawdopodobnie 1000 Żydów z Górnego Śląska. Byli wśród nich także Żydzi ze Śląska Cieszyńskiego, których zwieziono do Bielska. Tam załadowano ich do zamkniętych wagonów towarowych i dołączono do pociągu, który dojechał do Niska 27 października późnym wieczorem. Drugi transport z Wiednia wyprawiono także 26 października, było w nim co najmniej 669 osób.

Trzeci transport odjechał już tylko z Ostrawy. W dziesięciu wagonach towarowych wieziono 322 więźniów, dostarczonych przede wszystkim z Pragi. Byli to w większości Żydzi polskiego pochodzenia od dłuższego czasu przebywający w areszcie policyjnym, tak więc transport miał być dla nich swego rodzaju karą. Pociąg odjechał z Ostrawy 1 listopada rano, do Niska jednak już nie dotarł. Fala powodziwa zerwała prowizoryczny most na Sanie, jedyne dojście do obozu, tak więc pociąg został po drodze skierowany do Sosnowca na Górny Śląsk. Więźniów przekazano pod opiekę miejscowej gminy żydowskiej, na rychło przygotowano dla nich prowizoryczny obóz koncentracyjny. Do Niska mieli zostać dowiezieni, jak tylko pozwolą na to warunki, jednak już do tego nie doszło.

Jak wynika z raportu gestapo, ogólna liczba Żydów deportowanych do Niska nad Sanem wynosiła około pięciu tysięcy osób. W obozie w miejscowości Zarzecze niedaleko Niska nad Sanem pozostało ich jednak tylko około pięciuset, mniej więcej dziesiąta część wszystkich przywiezionych więźniów. Straże SS pozostawiły na miejscu tylko fachowców budowlanych, lekarzy i rzemieślników potrzebnych do funkcjonowania obozu, w większości z pierwszego ostrawskiego transportu. Wkrótce stanęły bloki więzienne, magazyny, budynki gospodarcze oraz budynek dla kierownictwa straży obozowej. Chociaż obóz był otoczony drutem kolczastym i pilnowały go jednostki SS, wypadku likwidacji więźnia czy okrucieństw, które cechowały nazistowskie obozy, nie zanotowano. Jeden z komendantów, który wprowadził surowszy reżym i tolerował szykanowanie więźniów, został na podstawie zażaleń samorządu obozowego odwołany wraz z całą załogą. Więźniowie pracowali przy budowie obozu, naprawie mostów na Sanie oraz utrzymaniu dróg, zapewniali funkcjonowanie obozu, włącznie z dostawą drewna opałowego oraz wody do picia. Otrzymali zezwolenie na korespondencje z rodziną, a dzięki paczkom z Ostrawy nie cierpieli niedostatku żywności, odzieży czy lekarstw.

Końcem marca 1940 r. komenda SS i policji w Krakowie zadecydowała o wstrzymaniu budowy obozu i o jego likwidacji, przebywający tu zaś więźniowie mieli wrócić do domu. Jak wynika z raportu, po likwidacji obozu wróciło do domów 13 kwietnia 1940 r. 516 osób, z tego 301 osób do Ostrawy, 18 osób na Śląsk Cieszyński, podróż do Wiednia kontynuowało 197 osób. Gmina żydowska w Ostrawie w swojej ewidencji wykazywała 450 osób, które wróciły z Niska, ponieważ ewidowała także więźniów wypędzonych z obozu i wracających na własną rękę. Więźniowie, którzy wrócili, zostali skierowani na roboty przymusowe w okolice Ostrawy. Wraz z resztą ostrawskich Żydów wrześniu 1942 r. wywieziono ich, poza nielicznymi wyjątkami, do getta w Terezinie; swoje życie zakończyli w komorach gazowych Oświęcimia. Likwidacji uniknęło zaledwie 60 osób, głównie z małżeństw mieszanych. Już na początku 1940 r. został zlikwidowany obóz w Sosnowcu, gdzie przetrzymywano osoby z trzeciego ostrawskiego transportu. Około 60 więźniów zwolniono do rodzin w Krakowie, mniej więcej 250 więźniów trafiło do obozu zbiorczego w Vyhnie na Słowacji. Niektórym udało się wyemigrować, reszta padła ofiarą deportacji do obozów zagłady lub też pozostała w obozie, który później został przekształcony w obóz pracy. Terror, który nastał po stłumieniu Słowackiego Powstania Narodowego, przeżyli nieliczni.

Niemniej tragiczne były losy ponad czterech tysięcy więźniów deportowanych do Niska nad Sanem i wypędzonych z obozu. W obozie pozostało zaledwie trzystu czeskich a dwustu wiedeńskich Żydów, w większości z pierwszego transportu. Pozostałych straże SS wypędzały z obozu na północ w stronę Lublina, ku nowej wschodniej granicy Rzeszy ze Związkiem Radzieckim. Tam więźniowie byli pozostawiani własnemu losowi. Powrót do obozu czy z powrotem do domu był surowo zabroniony, pomimo tego wielu próbowało wrócić. Inni starali się przetrwać w Lublinie lub w okolicznych miejscowościach, gdzie jednak warunki do życia były bardzo ciężkie. Dlatego najwięcej więźniów nielegalnie przedostało się przez rzekę Tanew do Związku Radzieckiego, tak jak zmuszały ich straże SS. Wyczerpani morderczą wędrówką w niegościnnym kraju, często obrabowani z wszystkiego, co posiadali, próbowali osiedlić się we Lwowie lub okolicy. Licznym udało się to, jednak już od czerwca 1940 r. byli wraz z innymi grupami ludności w kilku deportacjach wywożeni na Syberię. Inni zostali aresztowani od razu po przekroczeniu granicy i skazani na kilkuletni pobyt w karnych obozach pracy lub oskarżeni o szpiegostwo i wrogość wobec władzy sowieckiej trafiali do więzień. Dla większości, zwłaszcza osób starszych i chorych, pobyt w gułagu oznaczał pewną śmierć. Zaledwie 350 Żydów z ostrawskich transportów wydostało się z gułagów na mocy amnestii, i w 1942 r. mogło zgłosić się do tworzonej w Związku Radzieckim czechosłowackiej jednostki wojskowej. Uczestniczyli w krwawych walkach na froncie wschodnim, powrotu do domu doczekało się zaledwie 123, z tego 90 żołnierzy wróciło do Ostrawy. Liczba repatriantów w szeregach Wojska Polskiego była jeszcze niższa. Żydzi z wiedeńskich transportów nie mieli takiej możliwości ratunku, i w większości zginęli w gułagach. Do 1957 r. wróciła ich do kraju niecała setka. Uczestnicy transportów do obozu w Nisku, których ominęły deportacje na Syberię i do gułagów, zostali po zdobyciu Ukrainy przez Niemcówi zamordowani, podobnie jak ci, którzy zostali w okolicach Lublina.

Historycy prowadzą dyskusje, co spowodowało wstrzymanie transportów do Niska, jaki był udział Niska w dziejach holokaustu. Jeszcze w podwieczór odjazdu pierwszego transportu z Ostrawy, 17 października 1939 r., odbyła się u Hitlera narada, która zasadniczo zmieniła początkowy plan akcji przesiedlania. Nie chodziło o wstrzymanie deportacji, tylko o zmianę priorytetów. Podczas przesiedlania Żydów i Polaków do Generalnej Gubernii otrzymały pierwszeństwo nowe okręgi Rzeszy, Kraj Warty i Prusy Zachodnie, dokąd mieli przyjeżdżać etniczni Niemcy z Bałkanów i Europy Wschodniej. Deportacje Żydów z Rzeszy, Protektoratu i Austrii zostały tymczasowo wstrzymane, miało je zastąpić tworzenie miejskich gett. Właściwie transporty do Niska nie miały w ogóle wyjechać, aby jednak zachować prestiż policji państwowej, akcja doszła do skutku. Eichmann, Bruner i inni organizatorzy pierwszych deportacji Żydów zdobyli w ten sposób cenne doświadczenia, które wkrótce miały im posłużyć do organizacji już prawdziwych transportów likwidacyjnych.

Chociaż na początku wojny zamiary nazistów wobec Żydów nie miały jeszcze charakteru ludobójstwa, akcja Nisko udowadnia, że już wówczas próbowano wykorzystać metodę „Vernichtung durch Aussiedlung“ (zniszczenie przez wysiedlenie). Przeważająca większość deportowanych była z powodu wypędzenia pozbawiona możliwości egzystencji, została celowo pozostawiona w niegościnnym czy wręcz wrogim środowisku bez pożywienia i schronienia. Ogromna liczba ofiar wśród uczestników transportów do Niska jest tego potwierdzeniem.

(přeložila Cecylia Gil)

(zavřít)

Перевозки в Ниско-над-Саном
Первые депортации европейских евреев

В парке, недалеко от здания Областной администрации города Остравы, стоит незаметный памятник, рельеф которого изображает семисвечный канделябр. Западная часть парка когда-то служила городским еврейским кладбищем, и под покровом глины, газона и цветов здесь до сих пор лежат кости остравских евреев. Но памятник напоминает о судьбе почти восьми тысяч евреев из города и его окрестностей, кости которых война разнесла по всему миру, а также о судьбе тех, которые никаких могил не имеют, потому что исчезли в печах ликвидационных лагерей. Чуть дальше отсюда находится бывший остравский Манеж, где по распоряжению гестапо собрались евреи для вообще первой перевозки в истории Холокоста. Это было в октябре 1939 года. Эшелон выехал из Моравской Остравы на восток порабощенной Польши, из-за чего город привлек к себе нелестное внимание мировой общественности. В Ниско-над-Саном под надзором охранных отрядов SS, остравские евреи построили концентрационный лагерь, который стал целевой станцией тоже для других эшелонов из Остравы, Вены и Катовице.

Начало войны дало нацистам новые возможности для «очищения» Немецкого Рейха от евреев и для их выселения за границы Рейха. Уже 21 сентября 1939 года начальник охранной полиции и службы безопасности Гейдрих сообщил своим подчиненным, что Фюрер одобрил план по выселению евреев из присоединенных к Немецкому Рейху территорий. Следующие совещания у Гейдриха уточнили, что депортации евреев будут направлены на восток бывшей Польши, где, в окрестностях Люблина, должна была возникнуть какая-то еврейская «резервация». Первым попросил выселить евреев из Верхней Силезии начальник жупы в Катовице, Вагнер. 6 октября 1939 года шеф гестапо Мюллер выдал приказ о выселении 70 – 80 тысяч евреев из катовицкого района на восток, а согласно сохранившемуся документу к ним должны были присоединится также евреи из окрестностей Моравской Остравы. Более того, на совещании Гейдриха с Гитлером 7 октября принялось решение о выселении евреев из Вены. Координатором всей операции стал Адольф Эйхман, который сразу и лично приступил к подготовке перевозок евреев из Катовице, Вены и Остравы. Всего лишь за десять дней первый эшелон был готов к отправлению.

Евреи должны были построить концентрационный лагерь сами и возместить затраты на свое заключение за свой счет. Еврейские инженеры из Остравы разработали планы лагеря под надзором нацистов, еврейские фирмы поставили строительный материал и продовольственные продукты, еврейские общины отдали гестапо необходимые финансовые средства. В глазах общественности такое действие гестапо должно было выглядеть как добровольная инициатива еврейских общин, командирующих своих членов с целью рабочего «переобучения». Дозор над лагерем, однако, осуществлялся охранными отрядами SS, и начальником первого эшелона из Остравы стал шеф остравской службы гестапо, комиссар Герхард Вагнер.

Евреев из окрестностей Остравы и Фридека собрали под угрозой репрессий в остравском Манеже 17 октября 1939 года. Депортации пока касались только мужчин, но в будущем предусматривались также выселения еврейских женщин и детей. Способными к перевозке признавали немецкие врачи даже престарелых и больных лиц. При личном осмотре конфисковали у будущих заключенных ценные предметы, главным образом, золотые и серебряные. Потом увезли их на автобусе на товарный вокзал Острава-Прживоз, где уже стоял состав пассажирского поезда. Грузовые вагоны с лесным и другим материалом были подготовлены заранее. Поезд стоял на вокзале до следующего утра, но никто уже не мог выйти.

В среду 18 октября около полдевятого утром первый эшелон выехал из Остравы в направлении Богумин, Дзедзице, Освенцим, Краков, Тарнув, Жешув, Пшеворск. Конечной станцией являлось Ниско-над-Саном. В поезде находилось 901 евреев. Вопреки тому, что операция осуществлялась втайне от общественности, по сведениям нацистских учреждений во время отправления поезда у остравского вокзала прошли протесты еврейских женщин и местных жителей. Первый эшелон из Катовице выехал 20 октября утром. В нем, по одному источнику, находилось 1029 евреев из окрестностей городов Катовице, Хожув и Бельско-Бяла, перед отъездом собранных в стоящем недалеко от вокзала спортзале. Но по другим, позднейшим сведениям на поезде уехало только 875 евреев. Остравская еврейская община присоединила к поездному составу несколько вагонов с лесным и другим материалом. Первый венский эшелон, в котором находилось не меньше чем 912 евреев, отправился с вокзала Аспанг-бангоф 20 октября в 22 часа. Тоже к этому поезду присоединили в Остраве вагоны с лесоматериалом, продовольственными продуктами и оборудованием.

Другие эшелоны выехали через неделю. Поезд из Остравы отправился 26 октября вечером. В нем ехало евреев 400, прежде всего, заключенные польского происхождения, доставленные гестапо из Брно, беглецы из Австрии и Германии, а также евреи из Остравы, избежавшие первого эшелона. В Катовице их поезд присоединили к местному эшелону, где ехала тысяча евреев из Верхней Силезии. Среди них были евреи из Тешинского района Силезии, которых свезли в Бельско-Бялу. Там нагрузили их в закрытые грузовые вагоны и присоединили к эшелону, который прибыл в Ниско поздним вечером 27 октября. Второй эшелон из Вены с не меньше чем 669 лицами выехал тоже 26 октября.

Третий эшелон был отправлен уже только из Остравы. В десяти грузовых вагонах путешествовали 322 заключенные, которых привезли, прежде всего, из Праги. Большинство из них были евреи польского происхождения, долгое время находящиеся под полицейским арестом, так что перевозка была для них чем-то вроде наказания. Поезд выехал из Остравы 1 ноября утром, но в Ниско никогда не прибыл. Временный мост, единственный доступ к лагерю, снесло вышедшей из берегов рекой Сан, и пришлось ехать через Сосновец в Верхней Силезии. Заключенных передали под опеку местной еврейской общины и организовали для них импровизированный концентрационный лагерь. Хотели переправить их в Ниско при первой возможности, но перевозка никогда не осуществилась.

По сведениям гестапо общее количество евреев, сосланных в Ниско-над-Саном, составляло около пяти тысяч. Но в лагере в Зажече недалеко от Ниско-над-Саном осталось только людей пятьсот, то есть примерно одна десятая привезенных заключенных. Отряды SS оставили здесь только строительных специалистов, врачей и ремесленников, обеспечивающих ход лагеря, в большинстве случаев из первого остравского эшелона. Скоро были построены тюремные бараки, склады, хозяйственные здания и штаб для охранных отрядов. Хотя лагерь был окружен забором из колючей проволоки и охранялся членами SS, никаких случаев ликвидации заключенных, ни зверств, которыми нацистские концентрационные лагеря отличались, не зарегистрировано. Одного из начальников лагеря, который ввел более жесткий режим и допускал пытки заключенных, отозвали вместе с его командой на основе протеста лагерного самоуправления. Заключенные работали над строительством лагеря, ремонтировали дороги и мосты через Сан, а также обеспечивали работу лагеря, включая топливные дрова и питьевую воду. Они могли переписываться с родными и благодаря поставкам из Остравы даже не страдали от недостатка пищи, одежды или медицинского обслуживания.

В конце марта 1940 года штаб SS и полиция в Кракове приняли решение о прекращении строительства лагеря и о его ликвидации; оставшиеся заключенные должны были вернуться домой. Согласно официальным данным 13 апреля 1940 года, после ликвидации лагеря, вернулись назад всего 516 лиц, 301 из них в Остраву, 18 лиц в Тешинский район, а в Вену продолжали 197 людей. По учету остравской еврейской общины вернувшихся из Ниско было около 450 – тут зарегистрированные также изгнанные из лагеря заключенные, которые вернулись домой сами. После того, возвратившихся заключенных отправляли на принудительные работы вокруг Остравы. В сентябре 1942 года всех, кроме некоторых исключений, перевезли вместе с другими остравскими евреями в гетто Терезин, и скончались они в газовых камерах в Освенциме. Уничтожения избежало только лиц шестьдесят, в большинстве случаев из смешанных браков. В самом начале 1940 года распустили и лагерь в Сосновце, где держались в заключении участники третьего эшелона из Остравы. Примерно шестьдесят заключенных отпустили к семьям в Краков, около 250 заключенных попало в сборный лагерь в словацком Выгне. Некоторые из них еще успели эмигрировать, остальные стали жертвами депортаций в концентрационные лагеря или остались в лагере, который превратился в рабочий лагерь. Террор после подавления Словацкого национального восстания пережили лишь немногие.

Судьба больше чем четырех тысяч заключенных, сосланных в Ниско-над-Саном и изгнанных из лагеря, тоже была трагичной. В лагере осталось только триста чешских и двести венских евреев, преимущественно из первого эшелона. Охранные отряды SS выгнали всех остальных из лагеря на север к Люблину и к новой восточной границе Рейха с Советским Союзом. Там заключенных оставили на произвол судьбы. Возвращение в лагерь или домой строго запрещалось. Несмотря на это, многие попытались возвратиться. Некоторые старались укорениться в Люблине и в недалеких городах и деревнях, в которых, однако, царили очень тяжелые жизненные условия. Поэтому большинство заключенных перешло нелегально через реку Танев в Советский Союз – как заставляли их отряды SS. Истощенные тяжелой дорогой в негостеприимной среде, часто лишенные последнего имущества, искали возможность поселения во Львове и его окрестностях. Многим из них это удалось, но с июня 1940 года их вместе с тамошними жителями выселяли несколькими волнами в Сибирь. Других арестовали сразу после пересечения границы и приговорили к нескольким годам карательных рабочих лагерей или заключили их в тюрьму как шпионов и врагов Советского Союза. Для большинства из них, прежде всего для пожилых и больных людей, пребывание в ГУЛАГе означало верную смерть. Лишь приблизительно 350 евреям из остравских эшелонов, выживающим в ГУЛАГе, удалось спастись благодаря амнистии, и в 1942 году стали членами чехословацкого отряда в СССР. Так они участвовали в кровавых боях на восточном фронте. На родину вернулись живыми только 123 солдата, 90 из них в Остраву. Количество вернувшихся домой в отрядах польской армии было еще меньше. Венские евреи подобной возможности спасения не имели, так что они, по большому счету, умерли в ГУЛАГе, до 1957 года вернулось назад меньше сотни людей. Тех участников ниских перевозок, которым удалось избежать депортаций в Сибирь и ГУЛАГа, почти полностью поубивали после завоевания Украины немцами, так же как и тех, которые остались в окрестностях Любина.

До сих пор историки ведут дискуссии о том, что собственно вело к прекращению перевозок в Ниско, и какую роль Ниско сыграло в истории Холокоста. Уже накануне отправления первого эшелона из Остравы, 17 октября 1939 года, состоялось совещание у Гитлера, которое принципиально изменило исходный план операций по переселению. Дело было не в приостановлении депортаций, а только в изменении приоритетов. Относительно выселения евреев и поляков в Генерал-губернаторство отдавалось предпочтение новым округам Рейха, Вартеланду и Западной Пруссии, куда должны были переехать этнические немцы с Балкан и восточной Европы. Депортации евреев из Рейха, протектората и Австрии были временно приостановлены; замещало их создание городских гетто. Эшелоны в Ниско, в сущности, никогда не должны были выехать, но операция наконец-то осуществилась, чтобы не нанести вред репутации государственной полиции. Эйхманн, Бруннер и другие организаторы первых депортаций евреев, таким образом, получили ценный опыт, который могли использовать незадолго, осуществляя настоящие ликвидационные перевозки.

Хотя в начале войны замысли нацистов еще не имели характера геноцида по отношению к евреям, дело Ниско доказывает, что стремления использовать метод «Vernichtung durch Aussiedlung» (уничтожение выселением) уже появлялись. Изгнание лишило безусловное большинство сосланных возможности дальнейшего существования, ибо оставили их намеренно без еды и крыши над головой в негостеприимной, даже вражеской обстановке. Подтверждают это огромные жертвы из числа участников перевозок в Ниско.

(přeložila Jiřina Dvořáková)

(zavřít)

הטראנספורטים לניסקו-על-סאן
הגירוש הראשון של יהודי אירופה במלחמת העולם השניה

בגן ציבורי הסמוך למשרדי עיריית אוסטרווה ניצבת אנדרטת זיכרון לא בולטת בצורת מנורה. החלק המערבי של הגן הציבורי נמצא מעל בית קברות של יהודי העיר ותחת אדמה זו, הדשא והפרחים שוכנים עד היום עצמות יהודי אוסטרווה. כתובת האנדרטה מזכירה את גורלם של 8000 מיהודי העיר וסביבתה שנספו במלחמת העולם השניה במחנות ההשמדה ובמקומות רבים אחרים. מספר צעדים מכאן, באולם הרכיבה, רוכזו עוד באוקטובר 1939 יהודים בפקודת הגסטאפו לטראנספורט הראשון בהיסטוריית השואה. הטראנספורט יצא ממורבסקה אוסטרווה מזרחה לפולין הכבושה ובשל כך מקושרת העיר לרושם שלילי בעיני רבים. יהודי אוסטרווה היו אמורים להקים בניסקו תחת פיקוח הס.ס. מחנה ריכוז שאליו נשלחו טראנספורטים נוספים מאוסטרווה, וינה וקטוביץ. תחילת המלחמה נתנה לנאצים אפשרויות חדשות ל"טיהור" הרייך הגרמני מהיהודים ולהעברתם לשטחים שלא נחשבו כחלק מהרייך. ב-21 בספטמבר 1939 מסר ראש המשטרה ושרותי הביטחון, היידריך, שהיטלר אישר את תוכנית העברת היהודים מהשטחים שצורפו לרייך הגרמני. בישיבות נוספות שהתנהלו אצל היידריך הוחלט שגירוש היהודים יכוון לחלק המזרחי של פולין לשעבר. תוכנן כי בסביבת העיר לובלין תהיה איזושהי "שמורה" ליהודים. הראשון שדרש את גירוש יהודים היה מושל מחוז שלזיה העליונה, ואגנר. מפקד הגסטאפו, מילר, אישר ב-6 באוקטובר 1939 את גירושם של 70-80 אלף יהודים מאיזור קטוביץ למזרח. לפי רישום שנשמר היו אמורים לצרף אליהם גם יהודים מסביבתה של מורבסקה אוסטרווה. בהתייעצות בין היטלר להיידריך ב-7 באוקטובר אותה שנה, הוחלט בנוסף על גירוש יהודי וינה וארגון הפעולה הוטל על אדולף אייכמן. במשך עשרה ימים בלבד היה הטראנספורט הראשון מוכן ליציאה.

היהודים היו אמורים לבנות את המחנה בעצמם וגם לשאת בכל ההוצאות הכרוכות בהקמתו. מהנדסים מאוסטרווה, תחת פיקוד הנאצים הכינו תוכנית בניה למחנה. חברות בניה יהודיות סיפקו חומרי בניין ומזון. הקהילות היהודיות העבירו את הסכומים הנדרשים. בעיני הציבור היתה אמורה פעולה זו של הגסטפו להיראות כיוזמה חופשית של הקהילות היהודיות ששולחות את חבריהן לצורך השתלמות מקצועית.

שמירת המחנה היתה בידי יחידת ס.ס. ואחראי לטראנספורט מאוסטרווה היה מפקד הס.ס. בעיר, קולונל ואגנר. יהודי סביבת אוסטרווה ופרידק זומנו תחת אזהרה להתייצב ב-17 באוקטובר 1939 באולם הרכיבה שבעיר. הגירוש היה תקף בשלב ההוא רק לגברים אבל בעתיד היו אמורים להיות מגורשים גם נשים וטף. רופאים גרמניים אישרו לטראנספורט גם אנשים זקנים וחולים. במהלך בדיקה אישית הוחרמו מהאסירים לעתיד דברי ערך, ובמיוחד זהב וכסף. המגורשים הועברו באוטובוסים לתחנת רכבות מסע בה ניצבה רכבת נוסעים רגילה, לרכבת זו נוספו קרונות עם עץ וחומרי בניה נוספים שהוכנו מבעוד מועד. הרכבת עמדה בתחנה עד לבוקר המחרת אך אף אחד לא הורשה לרדת ממנה.

ביום רביעי, ה-18 באוקטובר, בסביבות השעה שמונה וחצי יצאה מאוסטרווה הרכבת עם הטראנספורט הראשון בכיוון Przewosk, Rzeszow, Tarnow, Krakov, Osvetim, Dziedzice, Bohumin, לתחנת היעד ניסקו-על-סאן. בקרונותיה היו 901 יהודים. אף שהפעולה נעשתה בחשאי, התקיימה התקהלות מחאה של נשים יהודיות ואזרחים מקומיים על יד תחנת הרכבת, כך עולה מרישומי הגסטפו. טראנספורט נוסף מקטוביץ יצא בבוקר ה-20 לאוקטובר והיו אמורים להיות בו 1029 יהודים מסביבת קטוביץ, חורזוב וביילסקו, שרוכזו לפני היציאה באולם התעמלות בקרבת תחנת הרכבת. לפי דיווחים מאוחרים יותר יצאו בטראנספורט זה רק 875 יהודים. הקהילה היהודית של אוסטרווה צירפה לרכבת זו מספר קרונות עם עץ וחומרי בנין אחרים. גם הטרנספורט מוינה יצא מתחנת הרכבת Anspangsbahnhof ב-20 באוקטובר בשעה עשר בערב והיו בו לפחות 912 יהודים. גם לרכבת זו צורפו באוסטרווה קרונות עם עץ, מזון וציוד.

כעבור שבוע יצאו טראנספורטים נוספים - רכבת מאוסטרווה יצאה ב-26 באוקטובר בערב והיו בה כ-400 יהודים, רובם עצורים מפולין ששולחו על ידי הגסטאפו מברנו, פליטים מאוסטריה וגרמניה ויהודי אוסטרווה שהצליחו להיחלץ מהטראנספורט הראשון. רכבת זו צורפה לטראנספורט המקומי בקטוביץ שבה היו כ-100 יהודים משלזיה העליונה, בינהם גם יהודים מאזור ט'שין שהועברו לביילסקו, שם הוכנסו לקרונות משא סגורים שצורפו לרכבת שהגיעה לניסקו ב-27 באוקטובר מאוחר בערב. הטראנספורט השני מוינה יצא גם הוא ב-26 באוקטובר והיו בו לפחות 669 אנשים.

הטראנספורט השלישי יצא רק מאוסטרווה. בעשרה קרונות מסע נדחסו 322 עצורים שגורשו מפראג. היו אלה ברובם יהודים ממוצא פולני שכבר זמן רב היו עצורים על ידי המשטרה והטראנספורט היה אמור להיות עבורם סוג של עונש. הרכבת יצאה מאוסטרווה בבוקר ה-1 בנובמבר, אך לא הגיע לניסקו. שטפונות גרמו לעלית מפלס מי הנהר סאן ולהתמוטטות הגשר שהיה דרך הגישה היחידה למחנה. בשל כך, הרכבת נסעה ל-Sosnowce, העצורים הועברו לטיפול הקהילה היהודית המקומית וסודר עבורם מחנה ריכוז זמני. הם היו אמורים להגיע לניסקו מיד כשיתאפשר אך דבר זה לא קרה. לפי דיווח הגסטפו, מספר היהודים שהועברו לניסקו היה כ-5000. במחנה בכפר Zarzecze ליד ניסקו-על-סאן נותרו רק כ-500 עצורים, משמע כעשירית. שוטרי הס.ס. השאירו במקום רק מומחים לבנייה, רופאים ובעלי מקצוע חיוניים לפעולת המחנה, רובם מהטראנספורט הראשון מאוסטרווה. במהירות רבה נבנו צריפים לעצורים, מחסנים, מבנים לפעילות הכלכלה של המחנה וכן מבנה פיקוד לשוטרים. למרות היות המחנה מגודר ושמור על ידי אנשי הס.ס. לא ידוע על מקרי התעללות חמורה או הרג עצורים, שהיו מקובלים ואופייניים במחנות בהמשך המלחמה. אחד ממפקדי המחנה, שהתנהג באכזריות אל העצורים הוחלף יחד עם אנשיו, בעקבות תלונת ועד העצורים. העצורים עבדו בבניית המחנה, בתיקון גשר מעבר הנהר סאן וכן בשחזור דרכים. בנוסף היו אחראים על ארגון פעילות המחנה כולל השגת עץ לחימום ומי שתיה. לעצורים היתה אפשרות להתכתב עם משפחותיהם ובזכות האספקה מאוסטרווה לא סבלו מחוסר במזון, ביגוד או טיפול רפואי.

בסוף מרץ 1940 הוחלט על ידי פיקוד הס.ס. והמשטרה בקראקוב על עצירת בניית המחנה וחיסולו. העצורים הנותרים היו אמורים להישלח בחזרה לביתם. לפי דיווח רשמי חזרו הביתה ב-13 באפריל 1940 בסה"כ 516 אנשים, מהם 301 לאוסטרווה, 18 לאזור ט'שין ולוינה המשיכו 197 בני אדם. רישום של הקהילה יהודית באוסטרווה מעיד על כ-450 עצורים מניסקו, כי היו גם מגורשים שחזרו בכוחות עצמם. העצורים שחזרו נלקחו לעבודות כפייה בסביבה של אוסטרווה. כמעט כולם גורשו ביחד עם יהודי אוסטרווה נוספים לטרזין ומשם למוות בתאי הגזים הארורים באושויץ. רק כ-60 אנשים ניצלו, רובם כאלה שחיו בנישואי תערובת. כבר בחודשים הראשונים של שנת 1940 חוסל מחנה ב-Sosnowce בו היו עצורים אנשי הטראנספורט השלישי מאוסטרווה. כ-60 עצורים נשלחו למשפחותיהם בקראקוב, וכ- 250 הועברו לסלובקיה למחנה ריכוז ב-Vyhne. היו בינהם כאלה שהצליחו להימלט משם לחו"ל, אחרים נפלו קורבן במחנות ההשמדה או נשארו במחנה שהפך למחנה עבודה. את תקופת הטרור אחרי המרד הלאומי הסלובקי שרדו רק בודדים.

גורלם של יותר מ-400 עצורים בניסקו שגורשו מהמחנה היה גם אכזר. במחנה נותרו רק כ-300 יהודים מצ'כיה וכ-200 יהודים מוינה, רובם מהטראנספורט הראשון. כל הנותרים גורשו על ידי שוטרי הס.ס. לכיוון לובלין לגבול החדש בין הרייך ורוסיה הסובייטית, ושם הושארו לגורלם. לחזור למחנה או הביתה נאסר עליהם, אך היו שניסו לחזור. אחרים ניסו להישאר בלובלין ובעיירות ובכפרי הסביבה, אבל שם שררו תנאים קשים מאוד. רוב העצורים עברו באופן בלתי לגאלי את נהר בוג לרוסיה הסובייטית, כפי שהונחו לעשות על ידי שוטרי הס.ס. הם היו תשושים לאחר דרך ארוכה, לרובם נגנב הרכוש והם חיפשו מקום בלבוב וסביבתה. רבים הצליחו בכך, אבל מיוני 1940 הועברו ביחד עם יהודים מקומיים לסיביר. אחרים נעצרו מיד עם מעבר הגבול, הואשמו בריגול לטובת האויב ונשלחו למחנות עבודה או בתי סוהר. למרביתם, במיוחד למבוגרים ולחולים שבינהם היתה השהיה בגולאג גזר דין מוות. כ-350 יהודים שזכו בחנינה, שוחררו והצטרפו ליחידה הצ'כוסלובקית ברוסיה. הם השתתפו בקרבות עזים ורק 123 מהם שרדו, ומתוכם 90 חזרו לאוסטרווה. מספר השבים מבין אלה ששירתו בצבא הפולני היה נמוך עוד יותר. ליהודים מהטראנספורטים מוינה לא היתה כלל אפשרות כזאת. רובם מצאו את מותם בגולאג הרוסי, ועד לשנת 1957 חזרו הביתה פחות מ-100 מהם. אלה מהטראנספורטים שנשארו בלבוב ולא גורשו לסיביר, נהרגו על ידי הנאצים כשכבשו את אוקראינה בדומה לגורלם של אלה שנשארו בלובלין.

עד ימינו, היסטוריונים דנים בשאלה מה גרם לעצירת הטראנספורטים לניסקו ומה היה התפקיד של ניסקו בהיסטוריית השואה. ערב הטראנספורט הראשון נערכה אצל היטלר ישיבה בה נשתנתה הגישה לגירוש יהודים. בגירוש היהודים הפולנים קבלו עדיפות אזורים חדשים - מחוזות וורתסקה ומערב רוסיה שאליהם היו אמורים לבוא גרמנים תושבי הבלקן ומזרח אירופה. גירוש יהודים מהרייך, מהפרוטקטורט ומאוסטריה נעצר זמנית, ובמקום הגירוש היו אמורים לקום גיטאות עירוניים. טראנספורטים לניסקו לא היו אמורים לצאת, אך הפעולה נעשתה בסופו של דבר על מנת שלא יפגע כבודה של המשטרה. אייכמן, ברונר ומארגנים נוספים של הטראנספורטים הראשונים רכשו נסיון חיוני שהשתמשו בו בהמשך לצורך תכנית ההשמדה.

אפילו שבתחילת המלחמה לא נשאו כוונות הנאצים אופי של השמדה, סיפור ניסקו מעיד על כך שרצו להשתמש בשיטת ""Vernichtung durch Ausiedlung - השמדה באמצעות גירוש. הרוב הגורף של העקורים לא זכה לתנאי מחיה מינימלייים, בשל הגירוש נשללה מהם אפשרות לקורת גג, הם סבלו ממחסור במזון ונשארו ללא הגנה בסביבה עוינת. המספר הרב של הקורבנות מקרב מגורשי ניסקו מעיד על כך.

(přeložil Daniel Wechsberg)

(zavřít)

Cíl, předmět a metody výzkumu
Problematika perzekuce československých občanů v Sovětském svazu nebyla dosud, až na nečetné dílčí sondy týkající se některých skupin perzekvovaných, předmětem samostatného historického výzkumu. Po téměř půl století od konce druhé světové války tomu bránily důvody politické. Ani po pádu komunistického režimu, v souvislosti se změnami priorit naší zahraniční politiky, se neobjevil dostatečný společenský zájem o takový výzkum. Na rozdíl od našich sousedů v Polsku, Rakousku či Německu, kde výzkumy perzekucí svých občanů v SSSR organizují už více než deset let (a na Slovensku či v Maďarsku jen o něco kratší dobu), jsme bohužel promeškali vhodné období „tolerantnějšího“ přístupu ruských úřadů k odtajňování archivních fondů. Zájem české veřejnosti o tuto problematiku sice existoval, jak o tom svědčí např. čtenářská obliba literatury s tematikou „gulagů“, nemohl však být uspokojen konkrétními fakty o perzekuci československých občanů.

Dodnes se tato fakta nahrazují nekvalifikovanými odhady, jež přispívají k oživování starých a k vytváření nových mýtů a legend. K takovým patří i jeden z posledních odhadů z roku 2000, vydávaný za stanovisko českého Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a uvádějící, že sovětskými gulagy prošlo na 120 tisíc Čechů, a že ze Slovenska bylo koncem války a po ní odvlečeno do SSSR 100 tisíc Slováků (viz např. Zločiny komunismu. Mimořádná příloha deníku Mladá Fronta Dnes, 25. 2. 2000). Jiné práce tuto otázku naopak zcela pomíjejí (např. Černá kniha komunismu. Zločiny, teror, represe. I. díl. Praha–Litomyšl 1999), většina české literatury si tématu všímá jen v obecné rovině „tisíců obětí“. Odstranit tento nedostatek může jedině verifikace údajů v ruských archivech, jejich odborné vyhodnocení po systematickém archivním výzkumu.

Ke zvýšení zájmu o tuto problematiku došlo až koncem roku 2000, patrně v souvislosti s diplomatickým jednáním mezi Českou republikou a Ruskou federací o řešení pohledávek a dalším vývoji vzájemných styků. V orgánech Poslanecké sněmovny ČR se začal projednávat návrh zákona „O odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech“ (byl později přijat jako zákon č. 172 ze dne 9. dubna 2002). Bylo proto zapotřebí upřesnit rozsah perzekuce československých občanů v SSSR, uspokojit zájem veřejnosti, vytvořit podklady pro případná jednání o odškodnění obětí a v neposlední řadě pro uctění jejich památky.

Všechny uvedené důvody přispěly k tomu, že Vědecká rada Ministerstva zahraničních věcí České republiky vyhlásila mezi tématy k veřejné soutěži na zpracování vědeckých projektů pro rok 2001 téma č. 19 „Českoslovenští občané z území dnešní České republiky perzekvovaní v SSSR“. Zadání projektu se neomezilo jen na čs. občany, odvlečené v letech 1944–1953 do SSSR, jak zprvu předpokládal návrh zákona, ale ukládalo prozkoumat též další perzekuce z doby druhé světové války i z doby předválečného vývoje Sovětského svazu.

I když výzkum z tohoto rámcového zadání projektu vycházel, po bližším seznámení se s charakterem materiálů v ruských archivech se ukázalo, že záběr výzkumu bude nutné ještě více rozšířit, a to jak z hlediska tematického, tak z hlediska teritoriálního a chronologického. Souborné statistiky Gulagu (Glavnoje upravlenije lagerej, Hlavní správa táborů) totiž mnohdy nerozlišují národnost a státní příslušnost vězněných, takže bylo nutné zkoumat i okruh příslušníků české menšiny v SSSR, v němž se vyskytovali i Češi s československou státní příslušností. Podobně vojenské statistiky zahrnovaly internované (tj. osoby zatčené na konci války či po ní a deportované do SSSR) do výkazů válečných zajatců, přičemž uváděly národnostní a státní příslušnost podle různých kritérií, takže ji mnohdy nelze rozlišit na českou a slovenskou část. I když původní představy o záběru projektu předpokládaly, že otázka perzekuce české menšiny a specifická problematika válečných zajatců budou vzhledem ke svému rozsahu a náročnosti na zpracování řešeny až v navazujících projektech, bylo nutné je alespoň rámcově zahrnout mezi okruhy výzkumu již nyní.

Upřesněné tematické vymezení projektu nakonec zahrnovalo:

1) okruhy perzekvovaných Čechů a československých občanů v SSSR:
– legionáře a zajatce z první světové války,
– příslušníky českých menšin z území SSSR, ale i z území získaných SSSR během druhé světové války v polské Volyni, Haliči a rumunské Besarábii,
– emigraci do SSSR před r. 1939, včetně ekonomické i politické,
– emigraci do SSSR po r. 1939 (uprchlíky před nacisty a maďarskými fašisty),
– vojáky československého legionu,
– československé židy z transportu do Niska nad Sanem,
– oběti tzv. katyňského zločinu původem z České republiky,
2) osoby odvlečené z území ČSR do SSSR na konci války a po ní, včetně tzv. bílé emigrace,
3) válečné zajatce české národnosti a československé příslušnosti.

I v takto vymezených okruzích docházelo k jistému prolínaní jednotlivých skupin, jež bylo eliminováno až v konkrétních rozborech. V roce 1939 došlo k podstatné změně charakteru i rozsahu emigrace do SSSR, proto jsme některé skupiny vyčlenili samostatně, i když pro osoby již dříve vězněné v gulazích či deportované rok 1939 žádný mezník nepředstavoval. Na rozdíl od emigrace před r. 1939, jež v naprosté většině odcházela do SSSR z vlastního rozhodnutí, brala většina emigrace po r. 1939 tuto možnost ve srovnání s německou či maďarskou okupací jako východisko z nouze či příležitost k předpokládanému boji s nacisty. Některé skupiny se do SSSR dostaly proti své vůli (např. Češi z menšin v Polsku a Rumunsku se v SSSR ocitli kvůli anexi území, vojáci legionu plukovníka Svobody byli zajištěni v Polsku a internováni v SSSR, českoslovenští Židé z tábora v Nisku nad Sanem byli nacisty do SSSR většinou vyhnáni, katyňské oběti patřily k polským válečným zajatcům).

Tři hlavní tematické okruhy se vzájemně lišily v charakteru perzekuce. Represivní záměr, namířený proti konkrétně vymezené skupině, lze prokázat v okruhu odvlečených osob; byl namířen proti představitelům ruské a ukrajinské emigrace, známým svým odporem vůči sovětskému režimu. Ještě výrazněji byl takový záměr uplatněn vůči tzv. katyňským obětem, jež byly zastřeleny pro svou službu polskému státu, i když pocházely z českých zemí, některé z nich hlásily jako Češi a jejich pomnichovské občanství bylo z hlediska československého práva sporné. Většina osob, které byly popraveny či prošly gulagy a deportacemi, se však stala oběťmi represivní politiky sovětského totalitního režimu, především v rámci rozkulačování a později také v rámci špionománie na konci 30. a počátkem 40. let. Perzekuce systematicky zaměřená proti celému národu, jaké byli vystaveni třeba Poláci či Estonci, nebyla vůči české menšině zaznamenána, i když i jí se sovětská národnostní politika citelně dotkla, včetně deportací. Zcela samostatným okruhem výzkumu se stali váleční zajatci, bývalí českoslovenští občané, kteří se stali vojáky nepřátelských armád. Ti z pochopitelných důvodů k přímým obětem perzekuce nemohou patřit. Můžeme však zohlednit prokazatelné případy nedobrovolné služby v německé armádě, zvláště u vojáků z Těšínska a Hlučínska, či tuhý režim a špatné životní podmínky v zajateckých táborech, nadměrné pracovní využívání zajatců a mnohdy nepřiměřenou délku zajetí, což vše vedlo k poměrně vysoké úmrtnosti.

Z důvodu tematického rozšíření záběru výzkumu musel být rozšířen i jeho záběr teritoriální, takže zahrnoval nejen občany z území dnešní České republiky, ale z území celé předválečné ČSR, aby vůbec bylo možno archivní materiály a statistiky vyhodnotit. Byla však přijata zásada, že těžištěm badatelského zájmu zůstává území dnešní ČR, takže ve sporných případech rozhodovala územní příslušnost k českým zemím. Ostatní území předválečné ČSR (tedy Slovensko a Podkarpatská Rus) byla sledována jen v hrubých obrysech a v nezbytných souvislostech. Časové vymezení perzekucí je ohraničeno zhruba rokem 1918, kdy jsme zachytili první perzekuce, a zhruba rokem 1956, kdy byly v podstatě ukončeny repatriace.

Při řešení projektu mohl řešitelský tým zčásti vycházet z vlastních zkušeností s výzkumy perzekucí totalitního systému v Československu, prováděnými ve Slezském ústavu v Opavě již od počátku devadesátých let. Archivní materiály týkající se perzekuce v pracovních táborech se do značné míry podobají materiálům o sovětských gulazích, takže k jejich vyhodnocení lze využít metod již známých z dosavadních výzkumů, včetně počítačového zpracování hromadných dat. Výzkum zde mohl navázat i na vlastní dílčí práce týkající se perzekuce v SSSR, zvláště v souvislosti s tzv. katyňským zločinem. Zčásti šlo využít též zkušeností týmu s výzkumem mimořádného soudnictví v ČSR. Specifika sovětského soudnictví, stejně jako složitý systém deportací se staly předmětem studia v ruské odborné literatuře, podobně jako problematika válečných zajatců a internovaných, s níž řešitelský tým neměl přímé zkušenosti. Zde kromě ruské literatury posloužila též polská, německá, slovenská a zčásti i česká, týkající se tzv. bílé emigrace. K řešení některých otázek byli formou externí spolupráce přizváni odborníci na příslušnou problematiku. Z metodického hlediska se ukázaly jako velmi přínosné výsledky dlouholetých výzkumů polských historiků, především řešitelů projektu Ministerstva spravedlnosti Polské republiky, který byl zaměřen na perzekuci Poláků a polských občanů v SSSR.

Výzkum tedy vycházel ze shromáždění a vzájemného porovnání údajů získaných z odborné literatury domácí, exilové i zahraniční, z dobových publikací a tisku, ze vzpomínkových prací, z osobních svědectví a dotazníkových akcí, z výsledků studia archivních dokumentů uložených ve fondech domácích a především bývalých sovětských archivů, jež byly těžištěm výzkumu. Šlo zvláště o centrální moskevské archivy Státní archiv Ruské federace (GARF), Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (RGASPI), Ruský státní archiv nejnovějších dějin (RGANI), Ruský státní vojenský archiv (RGVA) aj., a o materiály shromážděné v některých dalších institucích (např. v Memoriálním muzeu německých antifašistů v Krasnogorsku, jež se transformuje v Muzeum válečných zajatců) nebo v občanských sdruženích (Sdružení Memoriál, Muzeum a společenské středisko Andreje Sacharova).

Získané informace posloužily k vytvoření pracovní verze systému kategorií perzekvovaných osob, v jejichž rámci pak probíhal další výzkum statistický, komparativní a verifikační. Výsledkem se staly předběžné odhady rozsahu i forem perzekucí a dílčí seznamy některých skupin perzekvovaných.

Perzekuce Čechů a československých občanů v Sovětském svazu (předběžné výsledky výzkumu)
Výzkum potvrdil vstupní předpoklady, že českoslovenští občané byli vystaveni takřka všem druhům perzekucí v SSSR užívaných bezpečnostním, soudním i mimosoudním represivním aparátem, ať již šlo o popravy na základě rozhodnutí „zvláštních porad“, o věznění a deportace do gulagů, o násilné migrace, o všechny druhy vysídlení a vyhnanství. Perzekuce menší váhy nebyly ani zjišťovány, ač samozřejmě existovaly.

Ukázalo se však, že představy o statisících českých a slovenských obětí gulagů a z Československa odvlečených osob, prezentované ještě i v současné době v úvahách některých publicistů, nemají žádné opodstatnění. Prvotní nadhodnocení počtu obětí represí totalitních režimů bývá obvyklým zjevem ve všech společnostech, které se z totality vymaní. Např. v Polsku prokázaly nedávné výzkumy, že počet obětí sovětské represivní politiky vůči Polákům po roce 1939 byl ve skutečnosti 3-4 krát nižší, než se až donedávna uvádělo i odborných kruzích. Zásadní změnu způsobilo nejen otevření fondů bývalých sovětských archivů a jejich vyhodnocení, ale především změna metodiky zjišťování a verifikace obětí perzekuce, přechod od zpřesňování svědeckých relací k databázím ověřených obětí a k maximálnímu využití archivních zdrojů sovětské provenience, především regionálních.

Zjistit rozsah perzekuce můžeme vždy jen ve vztahu ke konkrétním okruhům perzekvovaných osob a bude vždy jiný, budeme-li se řídit českou národností, československým občanstvím, územím Československa či České republiky. Většinou se ani tak nevyhneme jistému prolínání jednotlivých okruhů, navíc ne vždy se nám podaří správně rozlišit národnost od občanství nebo Čechy od Slováků.

Pokusíme se tedy shrnout závěry, k nimž jsme během výzkumu dospěli. Nejjistější bude nejprve zkusit spočítat československé oběti a z nich vyjít k odhadu pro Českou republiku. Musíme přitom vzít v úvahu, že údaje o některých perzekvovaných skupinách, jež prozatím nemohly být ověřeny archivními materiály, byly převzaty z dílčích studií jiných autorů či odhadnuty analogickými postupy a matematickým kalkulem, takže jejich hodnota je pouze orientační.

Známe už řadu konkrétních jmen obětí z řad československých občanů v SSSR, z různých příčin tam pobývajících už před válkou – perzekvovaných legionářů, politických a ekonomických emigrantů, družstevníků atd. Seznam jmen již dosahuje několika stovek. Ukrajinský badatel E. Topinka má v evidenci na 900 jmen, ale mezi ni jsou z větší části představitelé české menšiny, i když mnozí s čs. občanstvím. Lze očekávat další jména z publikovaných soupisů obětí a databází ruských organizací a institucí i z archivních dokladů. Nebude tedy přehnaný odhad asi 1000 perzekvovaných osob. Většina z nich přišla o život buď rovnou zastřelením, nebo v gulagu, tedy asi 700 osob.

Česká menšina v SSSR měla dle výpočtu V. Hostičky jen na sovětské Volyni 2250 perzekvovaných. Výpočet utvořený analogií může být mírně nadsazený, ale můžeme ho uznat, pokud se v něm skryjí též prokazatelné stovky perzekucí Čechů z menšin na Ukrajině, v Kazachstánu, Bělorusku aj. Oběti lze odhadnout na třetinu, tedy asi 750 osob.

Z období po roce 1939 známe desítky jmen běženců z českých zemí, ale byly jich stovky a většina z nich šla do gulagu za překročení hranic či byli vzápětí deportováni. Odhad 100 perzekvovaných, z toho 50 obětí, je zřejmě minimální. Další perzekuce československých občanů v Rusku v souvislosti s přípravou a počátkem války se týkala i politických emigrantů, zvláště výrazně československých občanů německé národnosti; celkový počet perzekvovaných lze odhadnout na 500 osob, z toho asi 200 obětí. V tomto počtu jsou zahrnuti i perzekvovaní legionáři druhého odboje.

Českoslovenští Židé uprchlí do SSSR a tam perzekvovaní jsou odhadováni na 4 tisíce, z toho 1500 jich zahynulo. V tomto počtu jsou zřejmě zahrnuti i Židé z Podkarpatské Rusi. Prokazatelně víme o Židech z českých zemí deportovaných do Niska nad Sanem, z nichž bylo perzekvováno v SSSR asi 700 osob, asi polovina zahynula, tedy asi 300 osob. Tuto skupinu započítáváme do celkového počtu perzekvovaných Židů.

Ostatních běženců z Podkarpatské Rusi, kteří se dostali do vězení a gulagů, mělo být podle výpočtů tehdejších československých vojenských orgánů asi 20 tisíc. Asi polovina z nich, 10 tisíc osob, údajně zahynula.

Po anexi polských území prošlo jejich obyvatelstvo deportacemi a perzekucemi ještě před rokem 1941 a znovu po návratu sovětského režimu, takže pro polskou Volyň, mnohem lidnatější než byla sovětská, je odhad 3000 perzekvovaných možná adekvátní; obětí mohlo být asi 500, navíc tu hodně obyvatel před válkou mělo československé občanství. Na ostatním území, zvl. na Haliči, jižní Ukrajině, ale i v Bukovině, Besarábii mohl činit počet perzekvovaných asi 1000 osob, z toho asi 200 obětí.

Specifickou skupinou obětí byli Poláci z Těšínska, oběti katyňského zločinu. Lze je prokázat jmenovitě a bylo jich s předpokládaným bývalým občanstvím ČSR přes 250, všichni zahynuli.

Osob odvlečených na konci války či těsně po ní z území dnešní České republiky bylo prokázáno asi 300, z toho nejméně 200 zahynulo. Odhad celkového počtu na 500 odvlečených a 300 obětí patří k těm nejnižším. Na Slovensku bylo odvlečeno 6 tisíc osob, z toho 2500 Slováků, nejméně třetina zahynula, tedy asi 2 tisíce.

Do statistiky nejsou započteny deportace a další perzekuce na Podkarpatské Rusi, jež koncem války postihly na 40 tisíc obyvatel, neboť osvobozené území se v té době již stávalo součástí Sovětského svazu a do rámce Československa se po válce už nevrátilo. Rovněž asi 70 tisíc československých válečných zajatců vykazovaných v úředních záznamech, z nichž nejméně 4500 zajetí nepřežilo, nemůžeme do statistiky perzekvovaných zahrnout.

Celkový odhad počtu perzekvovaných československých občanů včetně příslušníků českých menšin tedy činí 37 600 osob, z toho 16 250 osob následkem perzekuce zahynulo. Je zřejmé, že nejpočetnější skupinu perzekvovaných tvořili obyvatelé Podkarpatské Rusi a českoslovenští Židé. Ostatně, není to nic nového, na skoro stejných faktech stojí i československá statistika perzekuce z doby nacistické okupace. Jak známo, z oněch tradičně uváděných 340 tisíc obětí okupace Československa bylo asi 265 tisíc Židů, z toho nejméně 80 tisíc jich bylo z Podkarpatské Rusi.

Zjištěné údaje jsou značně nižší než se očekávalo, pokud nechceme připočítat k perzekvovaným i zmíněné poválečné deportace z Podkarpatské Rusi a válečné zajatce. Pak by celkový součet mohl dosáhnout skoro 150 tisíc a už by se blížil oněm vzpomenutým publicistickým představám. Není však důvod tak činit.

Počítat perzekvované se vztahem k území dnešní České republiky je z řady důvodů velmi obtížné, nedělá se to obvykle ani s oběťmi nacistické perzekuce. Máme-li přesto provést nějaký odhad, můžeme do něj z předchozí československé statistiky započítat většinu předválečných emigrantů v SSSR (900 osob, z toho 650 obětí) i většinu emigrantů po r. 1939 (500 osob, z toho 250 obětí), nejméně polovinu československých Židů včetně transportu do Niska (2000 osob, z toho 750 obětí), katyňské oběti (nejméně 250 osob) a osoby odvlečené po r. 1945 (nejméně 500 osob, z toho nejméně 300 obětí). Celkový souhrn perzekvovaných tak čítá 4150 osob, z nichž asi 2150 na následky perzekuce zahynulo.

Odhady počtu perzekvovaných jsou prozatím pouze pracovní hypotézou, jež bude ještě vyžadovat náležitou verifikaci v řadě položek, zvláště v odhadech počtu perzekvovaných obyvatel Podkarpatské Rusi a československých Židů. Lze očekávat, že v některých položkách se počty perzekvovaných patrně sníží. Pro objektivní posouzení je však nutné vytvořit co nejkompletnější databázi perzekvovaných osob i všech obětí perzekuce, což by se mělo stát cílem další fáze výzkumu.

V rámci řešení projektu byly zmapovány základní problémové okruhy, stanovena metodika postupu a zjištěny heuristické možnosti bádání, zvláště přímo v místech, kde se perzekuce odehrávaly a kde se nacházejí stěžejní archivní materiály. Předběžné výsledky výzkumu byly představeny odborné veřejnosti na mezinárodní vědecké konferenci, která se pod názvem „Osudy československých občanů v bývalém SSSR (1918-1956)“ konala 20. února 2002 v budově Akademie věd ČR v Praze a pořádaly ji Slezské zemské muzeum v Opavě a Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR v Praze.

Dosavadní výsledky výzkumu perzekucí Čechů a československých občanů v SSSR, uskutečněného vlastně poprvé až tímto výzkumným projektem, dávají dostatek argumentů pro pokračování v započatém programu. Aktuálnost této problematiky přijetím zákona o odškodnění některých skupin obětí rozhodně nekončí. Bude aktuální do té doby, než dojde k jejímu všestrannému vědeckému zpracování a veřejnému objasnění, jak si to tato významná kapitola našich novodobých dějin už dávno zasluhovala.

(zavřít)

Czech trails in Gulag
From the research of the persecution of Czechs and Citizens of the Czechoslovak Republic in the Soviet Union

Research goal, subject & methods
Except for scanty partial probes into some groups of persecuted persons, the persecution of Czechoslovak citizens in the Soviet Union has not yet been the subject of a separated historical research. Such a research was hampered by political reasons for almost half a century after the end of World War II. Sufficient interest in such a research did not develop even after the fall of the communist regime due to changes in our foreign policy priorities. Unlike our neighbors in Poland, Austria, or Germany, where the research of persecution has already been organized for more than ten years (and only a bit shorter time in Slovakia or Hungary), we have unfortunately missed the suitable period of time when Russian authorities had been more “tolerant” in their approach to declassifying archival resources. While the Czech public was interested in this topic as evidenced by, for example, readers’ liking for “gulag” subjects, this interest could not be satisfied with particular facts about the persecution of Czech citizens.

Up to the present day, these facts have been replaced with incompetent estimates which help revive old myths and create new myths and legends. They include one of the latest estimates made in 2000 which was passed off for the opinion of the Czech Bureau of Documentation and Investigation of Crimes under Communism and stated that about 120 thousand Czechs had gone through gulags and 100 thousand Slovaks had been dragged off to the USSR in the end of or after the war (see, for example, Crimes under Communism. Special inset of the Mladá Fronta Dnes daily, February 25, 2000). On the contrary, other works omit this question completely (for example, The Black Book of Communism. Volume I. Praha–Litomyšl 1999); most of the Czech literature heeds this topic at a general level of “thousands of victims”. This deficiency may only be eliminated by verifying data in Russian archives and evaluating them expertly based on systematic archive research.

The interest in this topic only increased in late 2000, probably in connection with the diplomatic talks between the Czech Republic and the Russian Federation about settling outstanding debts and the future development of mutual relations. A discussion of the bill “About the indemnification of persons dragged off to the USSR or to the camps that the USSR established in other states” was initialized in the bodies of the Czech Chamber of Deputies (this bill later passed as the law No. 172 of April 9, 2002). Therefore, it was necessary to specify the scope of persecution of the Czechoslovak citizens in the USSR more precisely, meet the interest of the public, provide ground for contingent indemnification of victims, and last but not least for the commemoration of victims.

All of the above reasons helped make the Scientific Council of the Ministry of Foreign Affairs of the Czech Republic to include the subject No. 19 “Czechoslovak citizens from the territory of the present Czech Republic who were persecuted in the USSR” among the subjects for the 2001 public invitation for tenders for the elaboration of scientific projects. The specification of the project was not limited just to Czechoslovak citizens who had been dragged off to the USSR between 1944 and 1953, as the bill initially presupposed, but it assigned the solver to explore the additional persecutions during World War II and pre-war development in the Soviet Union.

Initially, the research was based on this outline project specification, but after the nature of the Russian materials was explored more closely, it was obvious that it would be necessary to broaden the research from the subject matter as well as territorial and chronological perspectives. Since the summary Gulag (Glavnoje upravlenije lagerej, Main camp management) statistics do not distinguish between prisoner nationality and citizenship frequently, it was also necessary to inquire into the Czech minority circle in the USSR which included Czechs of Czechoslovak citizenship. Similarly, interned persons (i.e. persons arrested in the end of or after the war and deported to the USSR) were, in line with military statistics, included in war captive lists which indicated nationality and citizenship based on various criteria and, therefore, the Czech and Slovak parts cannot be distinguished frequently. While, according to the initial idea, the project scope assumed that the persecution of the Czech minority and the specific war captives matter would be investigated in follow-up projects due to their scope and resource demands, it was necessary to include these topics in the research scope already now, at least generally.

In terms of subject matter, the project scope was finally specified as follows:

1) Circles of persecuted Czechs and Czechoslovak citizens in the USSR:
- legionnaires and captives in World War I
- members of Czech minorities both at the USSR territory and territories acquired by the USSR during World War II in the Polish Volyn, Halicz and Romanian Bessarabia
- emigration into the USSR before 1939, including economic and political emigration
- emigration into the USSR after 1939 (refugees from the Nazis and Hungarian fascists)
- Czechoslovak legion soldiers
- Czechoslovak Jews from the transport into Nisko on the San
- victims of the so called Katyn crime who were from the Czech Republic by origin
2) Persons dragged off from the Czech Republic territory into the USSR in the end of or after the war, including the so called white emigration
3) War captives of Czech nationality or Czechoslovak citizenship

Even when the circles were specified in this way, the individual groups interdigitated to some extent, which was not eliminated before specific analyzes were carried out. The character and scope of emigration into the USSR changed substantially in 1939 so we separated some groups although the year 1939 did not represent any milestone for the people who had been previously arrested in gulags or deported. As opposed to the emigration before 1939, whose absolute majority left for the USSR at their own discretion, most of the emigration after 1939 took this opportunity as a fall-back alternative or a chance to fight against Nazis in comparison to German or Hungarian occupation. Some groups entered the USSR involuntarily (e.g. Czechs belonging to the minorities in Poland and Romania found themselves in the USSR as a result of annexation of the territory; colonel Svoboda’ legion soldiers were arrested in Poland and interned in the USSR; Czechoslovak Jews of the camp in Nisko on the San were mostly expelled to the USSR by the Nazis; Katyn victims belonged to Polish war captives).

The three main subject circles differed in the nature of persecution. A repressive intention, aimed at a particular defined group, may be documented in the circle of dragged off persons; it was aimed at the representatives of the Russian and Ukrainian emigration who were known for their resistance to the soviet regime. This intention was applied in an even more conspicuous way to the so called Katyn victims who were shot to death for their service for the Polish state although they came from the Czech lands; some of them claimed Czech nationality and their after-Munich citizenship was disputable according to the Czechoslovak law. However, most of the persons who were executed or went through gulags and deportations became victims of the soviet totalitarian regime's repressive policy mainly as a result of ‘dekulakization’, and later, as a result of spy mania in late 1930s and early 1940s. Persecution which was systematically aimed at an entire nation, to which, for example, the Polish or Estonians were exposed, was not established in the case of the Czech minority although the soviet nationality policy affected it severely, including deportations. The war captives, former Czechoslovak citizens who became soldiers of enemy armies, have become a completely separate subject of research. Understandably, they cannot belong to direct victims of persecution. However, we can take into consideration provable cases of involuntary service in the German army, including especially soldiers of the Tesin region and Hlucin region, or tough regime and bad living conditions in P.O.W camps, excessive captive labor exploitation, and frequently inadequate length of captivity, which resulted in relatively high mortality.

As the project subject scope was extended, the project territorial scope had to be extended as well so that it included not only the citizens from the territory of the present Czech Republic, but also from the territory of the entire pre-war Czechoslovak Republic in order to make it ever possible to evaluate the archive materials and statistics. However, a principle limiting the core research interest to the territory of the present Czech Republic was adopted and, therefore, the domicile in or outside the Czech lands decided in disputable cases. The other territories of the pre-war Czechoslovak Republic (i.e. Slovakia and Ruthenia) were investigated in rough outline and necessary context only. The time scope of persecutions is limited by roughly 1918 when we recorded initial persecutions and roughly 1956 when repatriations were basically finished.

The team could partially make use of its own experience with the researches of persecutions by the totalitarian regime in Czechoslovakia which have been carried out in the Silesian Institute in Opava from early 1990s. As the materials on soviet gulags are, to a considerable extent, similar to the archival materials relating to persecution in labor camps, methods that are known from researches realized so far, including computerized mass data processing may be used to evaluate these materials. The research could also follow up our own partial works covering persecutions in the USSR, especially in respect of the so called Katyn crime. The team’s experience with the research of extraordinary courts in the Czech Republic could be also partly exploited. The specifics of soviet justice as well as the complicated system of deportations have become the subject of study in Russian professional literature, similarly to the war captives and interned persons matters with which the team had no experience. In addition to the Russian literature, the Polish, German, Slovak and partly Czech literature, covering the so called white emigration, helped too. To solve some questions, external experts on the relevant matters were invited. From the methodology perspective, the results of the research that had been carried out by the Polish historians for many years, especially the results achieved by those who solved the project organized by the Polish Ministry of Justice which focused on the persecution of the Polish and Polish citizens in the USSR, turned out to be very beneficial.

Hence the research was based on gathering and comparing data obtained from local, exile and foreign professional literature; period publications and press; commemorative works; personal testimonies and questionnaire campaigns; results of study of archival documents stored in the funds of local and mainly former soviet archives which represented the core of the research. These archives included especially the Moscowian archives, The State Archive of the Russian Federation (GARF), The Russian State Archive of Social and Political History (RGASPI), The Russian State Archive of the Most Recent History (RGANI), The Russian State Army Archive (RGVA), etc. and materials gathered in some other institutions (e.g. in the Memorial Museum of German Antifascists in Krasnogorsk which is being transformed into the Museum of Prisoners of War) or in civic associations (Memorial Association, Andrej Sacharov’s Museum and Social Center).

The acquired information was used to create a working version of a system of persecuted persons categories, within which further statistical, comparative and verification research was carried out. This resulted in preliminary estimates of scope and forms of persecutions and partial lists of some groups of persecuted persons.

Persecution of Czechs and Czechoslovak citizens in the Soviet Union (preliminary research results)

The research confirmed the initial assumptions that Czechoslovak citizens were exposed to almost all kinds of persecutions in the Soviet Union that were used by security, judicial and extrajudicial apparat, be it executions based on decisions of “special councils”, imprisonment and deportations in gulags, forced migrations, all kinds of displacement and expatriation. Persecutions of lesser weight were even not looked for although they apparently existed.

However, it turned out that the ideas about hundreds of thousands Czech and Slovak gulag victims and persons dragged off from Czechoslovakia, which have been presented even currently in the reflections by some publicists, have not been well founded. The initial overestimate of the number of totalitarian regime victims is a frequent phenomenon in all societies which shake off totality. For example, recent researches in Poland proved that the number of victims of the soviet repressive policy against the Polish after 1939 had been in fact 3-4 font-serif lower than what even the professional circles stated until recently. Such a substantial change was brought about not only by the opening and evaluation of former soviet archives, but mainly by the change in methodologies for the disclosure and verification of persecution victims, the transition from refining witness relations to making use of databases containing verified victims and maximum exploitation of archive resources of soviet provenance, especially regional ones.

We can only establish the scope of persecution in respect of specific circles of persecuted persons and the scope will always differ if we take into account the Czech nationality, Czechoslovak citizenship, the territory of Czechoslovakia or the Czech Republic. Generally, even if we use these criteria, we would not be completely successful in clearly separating the individual circles; in addition, we will not always successfully differentiate nationality from citizenship, or Czechs from Slovaks.

So we will attempt to summarize the conclusions we have arrived at during the research. The most reliable way to do this, will be first to attempt to count the Czechoslovak victims and use this figure to provide the estimate for the Czech Republic. Doing this, we have to take into account that the data about some persecuted groups, which could not be verified using the archive materials for the meantime, were taken over from partial studies by other authors or were estimated using analogical procedures and mathematical calculations and, therefore, have only suggestive value.

We already know a range of particular names of victims who belonged to Czechoslovak citizens in the USSR and dwelled in the USSR already before the war for various reasons – they include persecuted legionnaires, political and economic emigrants, members of co-operatives, etc. The list-none already includes several hundred names. The Ukrainian research worker E. Topinka already has about 900 names on his files, however, they include largely representatives of the Czech minority although many of them have Czechoslovak citizenship. Other names may be expected to occur in the published list-none of victims and databases operated by Russian organizations and institutions as well as in archival documents. So the estimate of 1000 persecuted persons will not be exaggerated. Most of them, i.e. about 700 persons, lost their lives either by being shot right away, or in gulag.

According to V. Hostička’s calculation, the Czech minority in the USSR had 2250 persecuted persons just in the soviet Volyn. A calculation based on analogy may be lightly exaggerated, but we can recognize it should it also cover the demonstrable hundreds of persecutions of Czechs belonging to minorities in Ukraine, Kazakhstan, Byelorussia, etc. Dead victims may be estimated to account to one third, i.e. approximately 500 persons.

From the period after 1939, we know dozens of names of refugees from the Czech lands, however, these refugees counted to hundreds and most of them went to gulag for crossing the border, or they were deported immediately. The estimate of 100 persecuted persons, comprising 50 dead victims, is most likely a low one. Additional persecution of the Czech citizens in Russia relating to the preparation and beginning of war affected political emigrants as well, especially Czechoslovak citizens of German nationality; the total number of persecuted persons may be estimated to 500, comprising about 200 dead victims. This number includes also the persecuted legionnaires belonging to the second resistance.

The number of Czech Jews who fled in the USSR and were persecuted there is estimated to 4,000, from which 1,500 died. This number most likely includes the Jews of Ruthenia. We have demonstrable knowledge of Jews of the Czech lands who were deported to Nisko on the San, from which about 700 were demonstrably persecuted in the USSR; about half of them, i.e. 300 persons, died. We include this group in the total number of persecuted Jews.

According to the calculations of the then current Czechoslovak military authorities, the other refugees from Ruthenia who landed in prisons and gulags should account to 20 thousand. About half of them, i.e. 10 thousand persons, allegedly died.

After the annexation of Polish territories, their inhabitants went through deportations and persecutions even before 1941 and again after the soviet regime returned so the estimate of 3,000 persecuted persons for the Polish Volyn, which was much more populated than soviet Volyn, is perhaps adequate; dead victims could account to about 500, in addition, many inhabitants had Czechoslovak citizenship before the war. The number of persecuted persons on other territories, especially in Halicz, southern Ukraine and even in Bukovina, Bessarabia could account to about 1000, comprising about 200 dead victims.

The Polish of the Tesin region, the victims of the Katyn crime, represented a specific group of victims. Their names are available and those who are supposed to have had former Czechoslovak citizenship account to more than 250, all of them died.

It was documented that about 300 persons had been dragged off from the territory of the current Czech Republic in the end or shortly after the war, at least 200 of them died. The estimate of a total 500 persons dragged off and 300 dead victims is one of the lowest estimates which have been made. In Slovakia, 6 thousand persons were dragged off, comprising 2500 Slovaks, at least one third died, i.e. about 2000 persons.

The statistics do not include deportations and additional persecutions in Ruthenia which affected about 40 thousand inhabitants toward the end of the war because the liberated territory was then already becoming integrated in the Soviet Union and did not return within the borders of Czechoslovakia any more. Also, about 70 thousand Czechoslovak prisoners of war who were on official files, including at least 4500 persons who did not survive the captivity, cannot be included in the statistics.

So the total estimated number of persecuted Czechoslovak citizens including members of Czech minorities accounts to 37,600; 16,250 of them died due to persecution. It is obvious that the inhabitants of Ruthenia and Czechoslovak Jews formed the largest group of persecuted persons. Besides, it is nothing new; also the Czechoslovak statistics of persecution during the Nazi occupation are based on almost the same facts. As is generally known, the 340 thousand traditionally cited victims of occupation of Czechoslovakia include 265 thousand Jews, at least 80 thousand of them of Ruthenia.

The established data are substantially lower than expected if the above mentioned post-war deportations from Ruthenia and prisoners of war are not to be included among persecuted persons. Otherwise, the total could reach almost 150 thousand which would resemble the above mentioned publicists’ ideas. However, there is no reason to do so.

It is very difficult to count persecuted persons with reference to the territory of the current Czech Republic for many reasons and even the victims of the Nazi occupation are usually not counted in this way. Should we, in spite of it, make an estimate, we can include most of the pre-war emigrants in USSR (900 persons, comprising 650 dead victims) as well as most of the emigrants after 1939 (500 persons, comprising dead 250 victims), at least half of the Czechoslovak Jews including the transport to Nisko (2000 persons, comprising 750 dad victims), Katyn victims (at least 250 persons) and persons dragged off after 1945 (at least 500 persons, comprising at least 300 dead victims) from the above Czechoslovak statistics. So the total sum of persecuted persons accounts to 4150; 2150 of them died due to persecution.

The estimates of the number of persecuted persons represent a temporary working hypothesis which will require proper verification for many items, especially the numbers of persecuted inhabitants of Ruthenia and Czechoslovak Jews. Expectably, the numbers of persecuted persons are likely to be lower for some items. To enable an objective assessment, it is necessary to create a database of both persecuted persons and all dead victims of persecution which will be as complete as possible, and this should be the objective of the next stage of the research.

The project mapped the core problem spheres, determined the process methodology and identified the potential for heuristic research, especially at locations where the persecutions occurred and the fundamental archive materials can be found. The preliminary results of the research were presented to the professional public at an international scientific conference which was organized by the Silesian Museum in Opava and the Institute for Contemporary History of the Academy of Sciences of the Czech Republic in Prague under the name “Fortunes of Czechoslovak Citizens in the Former USSR (1918-1956)” in the facilities of the Academy of Sciences of the Czech Republic in Prague on February 20, 2002.

The results achieved until now in the research of persecutions of Czechs and Czechoslovak citizens in the USSR, which, in fact, was carried out for the first time through this research project, make the case for continuing this launched program. This matter will definitely not lose its topicality by the adoption of the law on the indemnification of some groups of victims. It will remain topical until it goes through a comprehensive scientific examination and public elucidation, which this important chapter in our modern history has deserved for a long time.

(přeložil Ladislav Pernica)

(zavřít)

СЛЕДЫ ЧЕХОВ В ГУЛАГЕ
Исследования в области пронаследования Чехов и граждан Чехословацкой республики в Советском Союза

Цель, предмет и методы исследования
Проблематика преследования чехословацких граждан в Советском Союзе до сих пор не была предметом самостоятельного исторического исследования, кроме малочисленных зондов, касающихся некоторых групп пронаследованных.

В течение полстолетия от конца второй мировой войны этому препятствовали политические причины. Даже после падения коммунистического режима в связи с изменениями приоритетов нашей зарубежной политики не появился достаточный интерес общественности к такому исследованию. В отличие от наших соседей в Польше, Австрии или Германии, где исследование вопроса пронаследования своих граждан в СССР организуют уже в течение более десяти лет ( а в Словакии или Венгрии более короткий период) мы к сожалению запоздали за пригодным периодом »более толерантного» подхода русских учреждений к снятию тайны с архивных фондов. Интерес чешской общественности к данной проблематике хотя и существовал, как об этом свидетельствует напр., интерес к литературе с тематикой »гулагов», однако он не мог быть удовлетворен конкретными фактами о пронаследовании чехословацих граждан.

До сих пор вместо данных фактов существуют неквалифицированные приблизительные подсчеты, которые помогают оживлять старые и создавать новые мифы и легенды. К таким относится и один из последних подсчетов в 2000 году, выдаваемый за мнение чешского Учреждения документации и расследования преступлений коммунизма и указывающий, что через советские гулаги прошло около 120 тысяч Чехов, и что из Словакии были в конце войны репатриированы в СССР 100 тысяч Словаков (см. Преступления коммунизма. Исключительное приложение к газете Mlada Fronta Dnes, 25.2.2000). Другие работы данный вопрос полностью игнорируют (напр. Черная книга коммунизма. Преступления, террор, репрессии I. часть, Прага -Литомышл 1999), большинство чешской литературы касается данной темы в общем »тысяч жертв». Устранить данный недостаток может только подтверждение данных в русских архивах, их профессиональная оценка после систематического архивного исследования.

Повышение интереса к данной проблематике датируется от конца 2000 года, очевидно в связи с дипломатическими переговорами между Чешской республикой и Российской федерацией о решении долгов и дальнешего развития взаимных отношений. В органах Палаты депутатов ЧР начали обсуждать проект закона » О возмещении убытков лицам, репатриированным в СССР или в лагеря, которые СССР создал в других странах» (был позже принят как закон Но 172 от 9.апреля 2002). Поэтому необходимо было уточнить объем пронаследования чехословацких граждан в СССР, удовлетворить интерес общественности, создать предпосылки для переговоров о возмещении убытков жертвам и также о почтении их памяти.

Все указанные причины помогли тому, что Научный совет Министерства заграничных дел Чешской республики объявил общественный конкурс на разработку проектов на 2001 год по теме Но 19 »Чехословацкие гражданы на территории сегодняшней Чешской республики пронаследованные в СССР».

Задание проекта не ограничилось только гражданами ЧР, репатриированными в 1944 - 1953 гг. в СССР, как первоначально предлагал проект закона, но поручило также исследовать остальные преследования во второй мировой войне и в период довоенного развития Советского союза.

Хотя исследования исходили из этого задания проекта, после более близкого ознакомления с характером материалов в русских архивах стало очевидным, что исследования необходимо еще расширить , а именно как с точки зрения тематического, так и территориального и хронологического. Комплексные статистики Гулага (Главное управление лагерей) в большинстве не различают национальность и гражданство заключенных, так что было необходимо исследовать и особы, принадлежащие к чешскому национальному меньшинству в СССР, в котором имелись и Чехи с гражданством ЧР. Подобные военные статистики включали лица, арестованные в конце войны и депортированные в СССР, в перечни военнопленных,причем указывали национальность и гражданство по разным критериям, так что их нельзя различать на чешскую и словацкую части. Хотя первоначально предполагалось, что вопрос преследования чешского меньшинства и специфика военнопленных будут решены ввиду сложности позже, было необходимо хотя бы в общем включить в проблематику исследования уже сейчас.

Уточненная тематика проекта наконец включала:

1) Области пронаследованных Чехов и чехословацких граждан в СССР:
- легионеры и пленные из первой мировой войны,
-лица, принадлежащие к чешской меньшине на территории СССР, и на территории, занятой СССР во время второй мировой войны в польской Волыни, Галичи и румынской Бессарабии,
- эмиграция в СССР перед 1939 г., включая экономическую и политическую
- эмиграция в СССР после 1939 г. (перед нацистами и венгерскими фашистами)
- воины чехословацкого легиона,
-чехословацие евреи из транспорта в Ниск над Саном,
-жертвы так наз.катыньского преступления из Чешской республики.
2) лица, репатриированные из ЧР в СССР в конце войны и после войны, включая белую эмиграцию,
3) военнопленные чешской национальности и чехословацких граждан.

И в таким образом ограниченных кругах возникало определенное перемеживание отдельных групп, которое было ограничено в конкретных анализах. В 1939 году существенно изменился характер и объем эмиграции в СССР, поэтому мы отдельные группы выделили самостоятельно, хотя для ранее арестованных в гулагах или депортированных 1939 год не представлял переломный момент. В отличие от эмиграции перед 1939 годом, когда в большинстве лица эмигрировали в СССР по собственному желанию, эмигранты после 1939 г. брали эту возможность по сравнению с немецкой или венгерской оккупацией как единственный выход или возможность борьбы с нацистами.

Некоторые группы попали в СССР против своей воли (напр., чехи из меньшин в Польше и Румынии очутились в СССР из-за аннексии территорий, воины легиона полковника Свободы были посланы из Польши в СССР, чехословацкие Евреи из лагеря в Ниске над Санем были нацистами изгнаны в СССР, катыньские жертвы относились к польским военнопленным).

Tри главные темы взаимно отличаются по характеру пронаследования. Репрессии, направленные против конкретных групп, можно доказать в области депортированных лиц, они были направлены против представителей русской и украинской эмиграции, известной своим несогласием с советским режимом. Еще более жестокие репрессии были направлены против так наз. катыньских жертв, которые были застрелены за свою службу польскому государству, хотя и были выходцы из Чехии, некоторые называли себя чехами и их гражданство было с точки зрения чехословацкого права спорное. Большинство лиц, которые были казнены или прошли через гулаг и выселение, стали жертвами репрессивной политики советского тоталитарного режима, прежде всего в рамках раскулачивания а позже в рамках шпиономании в конце 30-х и начале 40-х лет.

Репрессии, систематически направленные против всего народа, которым подвергались например Поляки или Эстонцы, у чешской меньшины не наблюдались, хотя и ее коснулась советская национальная политика, включая выселение. Самостоятельной областью исследований стали военнопленные, бывшие чехословацкие гражданы, которые стали воинами вражеских армий. Те по понятным причинам не могут быть отнесены к прямым жертвам репрессий.

Мы можем ,однако, привести случаи недобровольной службы в немецкой армии, особенно у лиц из Тешина и Хлучинска, твердого режима и плохих жизненных условий в лагерях военнопленных, чрезмерной рабочей нагрузки военнопленных и иногда длительный срок содержания в плену, что приводило к большой смертности.

По причине тематического расширения исследований был расширен и аспект территориальный, так что включал не только граждан на территории сегодняшней Чешской республики, но и со всей предвоенной территории Чехословакии, чтобы было можно архивные материалы и статистики оценить.

Однако, был принят принцип, что центром исследований остается территория сегодняшней Чешской республики, так что в спорных случаях решал вопрос принадлежности к чешским странам. Остальная территория предвоенной Чехословакии (т.е. Словакия и Подкарпатская Русь) рассматривались только в грубых чертах . Время репрессий ограничено 1918 годом, когда мы зарегистрировали первые репрессии и около 1956 года, когда по существу репрессии были закончены.

При решении проекта исследователи могли частично исходить из собственного опыта исследования репрессий тоталитарного режима в Чехословакии, проводимого Силезским институтом в Опаве уже в начале девяностых годов. Архивные материалы, касающиеся репрессий в рабочих лагерях, подобны материалам о советских гулагах, так что при их оценке можно использовать методы, уже известные из проведенных исследований, включая компьютерную обработку массовых данных. Исследования здесь могли использовать и собственные работы, касающиеся репрессий в СССР, особенно в связи с катыньским преступлением. Частично был использован опыт при исследовании исключительного судебного права в Чехословацкой республике.

Специфика советского судебного права, а также сложная система выселения стали предметом изучения в русской профессиональной литературе, подобно и проблематика военнопленных и выселенных, с которыми исследователи не имели прямого опыта. Здесь, кроме русской литературы была использована также польская, немецкая, словацкая и частично чешская литература, касающаяся так наз.белой эмиграции. При решении некоторых вопросов были приглашены и специалисты на подобную проблематику. С точки зрения методики принесли большой вклад результаты длительных исследований польских историков, прежде всего решающих проект Министерства справедливости Польской республики, который был направлен на репрессии Поляков и польских граждан в СССР.

Таким образом, исследования основывались на взаимном сравнении данных, полученных из профессиональной литературы отечественной, зарубежной, из старых публикаций и печати, из воспоминаний, личных свидетельств и вопросников, из резильтатов исследования архивных документов, находящихся в фондах отечественных и бывших советских архивах, которые были основой исследований. Речь идет прежде всего о центральных московских архивах Государственный архив Российской федерации (ГАРФ), Российский государственный архив социально-политической истории (РГАСПИ), Российский государственный архив новой истории (РГАНИ), Российский государственный военный архив (РГВА) и др. и о других материалах, собранных в некоторых организациях (напр.в Мемориальном музее немецких антифашистов в Красногорске, который трансформируется в Музей военнопленных) или в общественных объединениях (Общество Мемориал, Музей и общественный центр Андрея Сахарова).

Полученные информации послужили созданию рабочей версии системы категорий преследуемых лиц, в рамках которой протекали исследования статистические, компаративные и верификационные. Результатом были предварительные подсчеты объема и форм репрессий и перечни некоторых групп преследуемых.

Преследование Чехов и чехословацких граждан в Советском союзе (предварительные результаты исследований)

Исследования подтвердили первоначальные представления, что чехословацкие гражданы были подвержены почти всем видам репрессий в СССР которые применяли органы безопасности, суда и несудебный аппарат, как например, казни на основе решений »особых совещаний», заключение и депортация в гулаги, все виды выселений и изгнаний. Репрессии меньшего значения не были регистрированы, хотя разумеется существовали.

Однако, представления о стотысячах чешских и словацких жертв гулагов и лиц , высланных насильно из Чехословакии, которые указываются в современных материалах некоторых публицистов , не обоснованы. Первичное переувеличение числа жертв репрессий тоталитарного режима бывает обычным фактом во всех общественных формациях , которые избавились от тоталиты.

Напр., в Польше недавные исследования указали, что число жертв советской репрессивной политики по отношению к Полякам после 1939 года фактически было в 3-4 раза меньше, чем указывалось еще недавно в специальных материалах. Принципиальные изменения настали не только после открытия фондов бывших советских архивов и их оценки, но прежде всего благодаря изменению методики определения и достоверности жертв репрессий, переход от уточнения свидетельств к базам данных проверенных жертв и к максимальному использованию архивных советских источников, прежде всего региональных.

Установить объем репрессий мы можем только по отношению к конкретным кругам пронаследованных лиц, и он будет всегда отличаться, если будем руководствоваться чешской национальностью, чехословацким гражданством, территорией Чехословакии или Чешской республики. В большинстве и так мы не избежим перемеживания отдельных кругов, кроме того, не всегда мы сможем правильно различить национальность от гражданства или Чехов от Словаков.

Попытаемся обобщить результаты, которые мы получили во время исследований. Наиболее верно будет вначале подсчитать чехословацкие жертвы , а на основе их вычислить отгадом для Чешской республики. При этом необходимо учесть, что данные о некоторых пронаследованных группах, которые пока не могли быть подтверждены на основе архивных материалов, были взяты из материалов других авторов , или были определены аналогичными методами и математическими расчетами, так что они только ориетировочные.

Нам известны конкретные имена жертв из рядов чехословацких граждан в СССР, по разным причинам живущих там уже перед войной - легионеры, политические и экономические эмигранты, кооперативники итд. Перечень имен уже насчитывает несколько сотен. Украинский научный работник Е.Топинка зарегистрировал 900 имен, но между ними в большинстве представители чешской меньшины, хотя многие имеют чехословацкое гражданство. Можно ожидать следующие имена в публикованных перечнях о базах данных русских организаций и архивных материалах. Так что не будет чрезмерным число 1000 пронаследуемых лиц. Большинство из них погибли под расстрелом или в гулаге, т.е. 700 лиц.

Из чешской меньшины было в СССР по расчетам В.Хостичка только на советской Волыни 2250 пронаследованных. Вычисления, полученные аналогией могут быть немного преувеличены, однако можем их считать достоверными, если они включают также сотни пронаследованных Чехов из меньшин на Украине, в Казахстане, Белоруссии и др. Жертв будет около одной трети, т.е 750 лиц.

В период после 1939 года нам известны десятки имен беженцев из чешских стран, но их были сотни, большинство их попало в гулаги за переход границ или были депортированы. Число 100 пронаследованных, в том числе 50 жертв, очевидно минимальное. Следующие репрессии по отношению к чехословацким гражданам в России в связи с подготовкой и началом войны касались и политических эмигрантов, особенно чехословацких граждан немецкой национальности, общее число пронаследованных можно считать 500 лиц, в том числе 200 жертв. Сюда же включены и пронаследованные легионеры второго сопротивления.

Чехословацкие Евреи бежали в СССР и там были пронаследованы в количестве около 4 тысяч, из них 1500 погибли. В это количество очевидно включены и Евреи из Подкарпатской Руси. Нам достоверно известны Евреи из чешских стран, депортированных в Ниск над Санем, из них было пронаследовано в СССР около 700 лиц, половина из них погибла, т.е. 300 лиц. Эту группу засчитываем в общее число пронаследованных Евреев.

Остальных беженцев из Подкарпатской Руси, которые попали в заключение или гулаги, было по расчетам тогдашних чехословацких военных органов около 20 тысяч. Половина из них ,т.е. 10 тысяч погибла.

После аннексии польской территории их жители были пронаследованы еще перед 1941 годом и снова после возвращения советского режима, так что для польской Волыни, более многочисленной по сравнению с советской, число 3000 пронаследованных было адекватным, жертв могло быть 500, кроме того, здесь много жителей перед войной были чехословацкими гражданами. На остальной территории, т.е. на Галиче, южной Украине, и в Буковине, Бессарабии, число пронаследованных могло быть 1000 лиц, в том числе 200 жертв.

Специфичной группой жертв были Поляки из Тешина, жертвы катыньского преступления. Можно назвать их имена и было их с предполагаемым чехословацким гражданством свыше 250, все погибли.

Людей, репатриированных в конце войны или после войны из территории Чешской республики, было доказано около 300, минимально 200 из них погибли.

Общее число 500 репатриированных и 300 жертв является минимальным. Из Словакии было репатриировано 6 тысяч лиц, в том числе 2500 Словаков, минимально одна треть погибла, т.е. 2 тысячи.

В статистику не включены депортации и другие пронаследования на Подкарпатской Руси, которые касались в конце войны около 40 тысяч жителей, так как освобожденная территория в то время уже относилась к Советскому союзу и в рамки Чехословакии после войны уже не перешло. Также около 70 тысяч чехословацких военнопленных, указанных в официальных документах, из которых минимально 4500 не вернулись из плена, мы не можем в статистику пронаследованных включить.

Таким образом общее число пронаследованных чехословацких граждан, включая представителей чешских меньшин, составило 37 600 человек, из них 16 250 лиц в результате пронаследования погибло. Становится очевидным , что наибольшую группу пронаследованных составили жители Подкарпатской Руси и чехословацкие Евреи.

Это не ново, почти на таких же фактах стоит и чехословацкая статистика пронаследования в период нацистской оккупации. Как известно, из обычно указываемых 340 тысяч жертв оккупации Чехословакии было 265 тысяч Евреев, из них минимально 80 тысяч было из Подкарпатской Руси.

Установленные данные значительно ниже, чем ожидалось, если не прибавить к пронаследованным и указанные послевоенные депортации из Подкарпатской Руси и военнопленных. Потом общее число могло бы достичь около 150 тысяч и могло бы приближаться к публикуемым представлениям. Однако нет причины это делать.

Подсчитывать пронаследованных с отношением к территории сегодняшней Чешской республики по ряду причин трудно, это не делается и с жертвами нацистской оккупации. Но если ,несмотря на это, необходимо сделать подсчет, мы можем из предыдущей чехословацкой статистики подсчитать большинство довоенных эмигрантов в СССР (900 лиц, из них 650 жертвы) и большинство эмигрантов после 1939 года (500 лиц, из них 250 жертвы), минимально половина чехословацких Евреев,включая транспорт в Ниск (2000 лиц, из них 750 жертвы), катыньские жертвы (минимально 250 лиц) и лица репатриированные после 1945 г. (минимально 500 лиц, из них мин. 300 жертв). Общее число пронаследованных так составляет 4150 лиц, из них 2150 в следствие пронаследований погибли.

Число пронаследованных пока является рабочей гипотезой, которую необходимо еще проверить в нескольких статьях, особенно что касается числа пронаследованных жителей Подкарпатской Руси и чехословацких Евреев. Можно ожидать, что в некоторых статьях число пронаследованных снизится.

Для объективной оценки необходимо создать наиболее комплексную базу данных о пронаследованных лицах и всех жертвах пронаследования, что станет целью дальнейшей фазы исследований.

В рамках решения проекта были установленны основные проблемы, определена методика и определены эвристические возможности исследования, особенно прямо в местах,где проходило пронаследование и где находятся важнейшие архивные материалы. Предварительные результаты исследований были предоставлены профессной общественности на международной научной конференции,которая под названием »Судьба чехословацких граждан в бывшем СССР (1918-1956)» состоялась 20-го февраля 2002 в здании Академии наук ЧР в Праге , организовал ее Силезский земский музей в Опаве и Институт современной истории Академии наук ЧР в Праге.

Полученные результаты исследования пронаследования Чехов и чехословацких граждан в СССР, проведенного впервые этим исследовательским проектом, дают достаток аргументов для продолжения начатой программы. Актуальность данной проблематики принятием закона о возмещении ущерба некоторым группам пострадавших не кончается. Проблематика будет актуальной до тех пор, пока она не будет всесторонне научно разработана и объяснена, как данная существенная часть нашей современной истории это заслуживает.

(přeložila Světlana Saktorová)

(zavřít)

Świadectwo o Żywicicach
Śląsk Cieszyński w okresie drugiej wojny światowej i okoliczności tragedii żywocickiej

Tylko niewiele regionów Republiki Czeskiej ma tak zagmatwaną przeszłość jak Śląsk Cieszyński, kraj w podgórzu Beskidów między rzekami Odrą, Ostrawicą i Olzą, na granicy Polski i Słowacji. Na przestrzeni stuleci zderzały się tu i mieszały wpływy polskiego i czeskiego państwa. Spory o przynależność państwową tych terenów doprowadziły w końcu w 1920 roku do podziału Cieszyńskiego, co na długie lata naznaczyło stosunki pomiędzy Polską i Czechosłowacją. W 1938 roku przyczyniło się nawet do rozbicia republiky, gdy pod presją wypadków monachijskich rząd czechosłowacki przyjął polskie ultimatum i oddał Polsce znaczną część historycznych terenów Śląska Cieszyńskiego. Polski zabór trwał jednak zaledwie niespełna rok. Niemcy hitlerowskie rozpoczęły swój marsz wojenny na podbój świata właśnie od ataku na Polskę. Tereny Śląska Cieszyńskiego znalazły się pod okupacją już w pierwszym dniu wojny, l września 1939 r., i aż do początku maja 1945 r. pozostawały częścią składową nazistowskiej Rzeszy Niemieckiej.

Powiat okupacyjny Cieszyn został włączony do rejencji katowickiej w prowincji Śląsk (od 1941 r. Górny Śląsk) a swoją powierzchnią (1505 km2) i liczbą mieszkańców (prawie 300 tysięcy) należał do największych w całej Rzeszy. Naziści doskonale rozumieli wagę strategiczną tych terenów, kluczowe znaczenie tutejszego przemysłu ciężkiego i kopalni dla gospodarki wojennej Rzeszy, a także złożoną pod względem narodowościowym strukturę regionu, zamieszkiwanego przeważnie przez Polaków i Czechów. Do tych warunków dostosowali więc swoją politykę okupacyjną, która pod wieloma względami różniła się od ich polityki prowadzonej w protektoracie lub w pozostałej części okupowanej Polski, w Gubernii Generalnej. Ludność Śląska Cieszyńskiego, tak samo jak ludność pozostałych terenów wcielonych bezpośrednio do Rzeszy, miała w krótkim czasie ulec germanizacji.

Naziści twierdzili, że tutejsza słowiańska ludność od wieków znajdowała się pod wpływem kultury niemieckiej i dlatego jest możliwe jej poniemczenie. Wykorzystali fakt, że znaczna część miejscowej ludności uważała się za „Ślązaków”, których świadomość przynależności regionalnej była silniejsza od świadomości narodowej. Naziści umożliwili jej więc zadeklarowanie „narodowości śląskiej”, którą następnie uznali za pierwotnie niemiecką. W zakrojonej na szeroką skalę akcji germanizacyjnej, tzw. niemieckiej volkslisty, udało im się za pomocą gróźb i obietnicy częściowych przywilejów zmusić większość tutejszych mieszkańców do warunkowego przyjęcia niemieckiej narodowości i przynależności państwowej (w roku 1943 r. do niemieckiej volkslisty było już zapisanych 205 tysięcy osób, tj. 70 % mieszkańców powiatu Cieszyn). Volkslista dzieliła zapisane do niej osoby do czterech kategorii, odznaczających się wyrafinowym zróżnicowaniem praw i obowiązków, do których należał także obowiązek służby wojskowej w armii niemieckiej. Pełne prawa obywatelskie przysługiwały jednak tylko Niemcom, których w powiecie żyło zaledwie około 14 tysięcy. Ludność, która wbrew nazistowskim groźbom nie zgłosiła się do niemieckiej volkslisty i zachowała swoją polską lub czeską narodowość, stała się jedynie „podopiecznymi rzeszy”, bez przynależności państwowej, i miała być w późniejszym okresie wysiedlona lub zlikwidowana. Taki los zaraz w pierwszych latach okupacji stał się udziałem wszystkich cieszyńskich Żydów.

W porównaniu z Czechami sytuacja Polaków była o wiele trudniejsza. Zostali oni bez wyjątku wywłaszczeni ze swoich majątków, zmniejszono im zarobki, zasiłki socjalne i chorobowe, przydziały żywności i innych artykułów. Rozporządzenia nazistowskie drastycznie ograniczały ich prawa obywatelskie, a obostrzone prawo karne, wprowadzone specjalnie dla Polaków i Żydów, za najmniejsze nawet przewinienia wymierzało surowe kary. Naziści bezwzględnie zwalczali każdy przejaw oporu lub sprzeciwu wobec systemu okupacyjnego, do czego służył im nadzwyczaj rozbudowany aparat bezpieczeństwa. Pomimo tego na Śląsku Cieszyńskim polskiemu ruchowi oporu, w odróżnieniu od czeskiego podziemia, udało się sformować stosunkowo silną i znacznie różnorodną sieć organizacji podziemnych, zwłaszcza w strukturach Związku Walki Zbrojnej (ZWZ), późniejszej Armii Krajowej (AK).

Cechą charakterystyczną okupacji nazistowskiej na Śląsku Cieszyńskim były różne formy terroru, czy to w postaci ustaw represyjnych, wyroków sądów doraźnych i nadzwyczajnych, aresztowań, czy akcji likwidacyjnych przeprowadzanych przez gestapo i żandarmerię. Pierwsze masowe zbrodnie zostały popełnione już we wrześniu 1939 r., a ostatnie w kwietniu 1945 r., na krótko przed opuszczeniem tych terenów przez nazistów. W ciągu całego prawie okresu wojny, w odróżnieniu od protektoratu, obowiązywał tu stan wyjątkowy, a publiczne egzekucje na szubienicach należały do powszechnych objawów nazistowskiej samowoli. Ofiary tego terroru oraz niezwykle liczne ofiary nazistowskich więzień i obozów koncentracyjnych stawiają Śląsk Cieszyński w rzędzie najbardziej dotkniętych wojną regionów republiki.

Symbolem zbrodni, których dopuścili się naziści na okupowanym Śląsku Cieszyńskim, stało się zamordowanie dnia 6 sierpnia 1944 r. 36 mieszkańców Żywocic i okolicznych wiosek. Kolejnych jedenastu aresztowanych zginęło w obozach koncentracyjnych. Naziści zemścili się w ten sposób za atak polskich partyzantów z oddziału AK J. Kamińskiego na trzech funkcjonariuszy cieszyńskiego urzędu gestapo, którzy stracili życie w czasie strzelaniny w żywocickiej gospodzie razem z jednym z partyzantów i właścicielem gospody. Na ofiary akcji odwetowej gestapo i niemieckiej żandarmerii zostali wybrani wyłącznie mieszkańcy narodowości polskiej i czeskiej, jeden mieszkaniec zapisany do niemieckiej volkslisty zginął prawdopodobnie z prywatnej inicjatywy miejscowego żandarma Sattlera. Aresztowani nie byli nawet przesłuchani i bezpośrednio po sprawdzeniu dokumentów zostali w pobliżu swoich domów zabici strzałem w tył głowy. Z atakiem partyzantów nikt z nich nie miał nic wspólnego, nie należeli nawet do osób wspierających oddział. Chodziło więc o nazistowską odwetową akcję likwidacyjną, co później było powodem tego, że Żywocice często nazywano „Śląskimi Lidicami”. Podobna akcja likwidacyjna rozegrała się również w dzisiejszej polskiej części Cieszyńskiego, w Ustroniu, gdzie 9 listopada 1944 r. zastrzelono 35 miejscowych obywateli.

W wyniku śledztwa prowadzonego w sprawie zbrodni w Żywocicach przed sądem stanęło po wojnie zaledwie kilku funkcjonariuszy cieszyńskiego urzędu gestapo, biorących udział w morderstwach. Trzech zostało straconych, jeden zmarł w więzieniu, dwaj inni otrzymali karę więzienia. Wszyscy pozostali zdążyli w porę uciec do zachodnich Czech, gdzie oddali się w ręce armii amerykańskiej i prawdopodobnie udało im się zataić swoją zbrodniczą przeszłość. Zaledwie jedenastu osobom w czasie późniejszego dochodzenia udowodniono bezpośredni udział w morderstwie i żądano niemieckie władze o ich ukaranie; ani jedno z tych żądań jednak nie zostało uwzględnione.

W metrykach błędowickiego urzędu gminnego przyczynę śmierci mieszkańców Żywocic i okolicznych wiosek naziści kazali zapisać jako „atak serca”. Bezpośrednio po morderstwach sąsiedzi zabitych znieśli martwe ciała z pól i zboczy i w eskorcie gestapowców przewieźli je na konnych zaprzęgach na żydowski cmentarz do Orłowej, gdzie zostały złożone w masowym grobie. Dopiero po wojnie ofiary ekshumowano i uroczyście przewieziono do Żywocic do wspólnej mogiły. Dominantą pomnika ofiar stała się kompozycja artysty rzeźbiarza Franciszka Świdra, przedstawiająca matkę z dziecięciem nad martwym ciałem swego męża. Pierwsze wystawy dokumentów tragedii były zalążkiem przyszłej ekspozycji muzealnej, która po kilkukrotnych zmianach została ulokowana w nowoczesnym budynku muzealnym, otwartym w 1984 r. Dzięki bogactwu dokumentów, fotografii, map i innych eksponatów przedstawia ona nie tylko przyczyny, przebieg i następstwa tragedii żywocickiej, ale w szerszym ujęciu historycznym oddaje także obraz polityki okupacyjnej i działań ruchu oporu na całym Śląsku Cieszyńskim. Zarządcą areału pomnika jest Muzeum Ziemi Cieszyńskiej w Czeskim Cieszynie, które w budynku urządziło również salę wystaw okolicznościowych.

W dziesiątkach świadectw o zbrodniach żywocickich uzyskanych od rodzin pomordowanych w prosty sposób są wyrażone osobiste bolesne doświadczenia z wojną i totalitaryzmem. Jest to swoiste przesłanie, które ostrzega i nie powinno pójść w zapomnienie, bo kierowane jest nie tylko do nas, ale i do naszych przyszłych pokoleń.

(zavřít)

Retribuční soudnictví v Československu v letech 1945-1948
Spravedlivé potrestání zločinů, spáchaných za války německými okupanty, kolaboranty a zrádci na území Československa, bylo v programu domácího odboje i londýnské emigrační vlády a hned po osvobození země se stalo nejdůležitějším úkolem poválečného soudnictví.

Již během války se Spojenci dohodli o společném postupu při stíhání a trestání pachatelů válečných zločinů, jak to stanovila Londýnská deklarace v roce 1942, Moskevská deklarace v roce 1943 a především Londýnská dohoda z 8. srpna 1945 a její statut Mezinárodního vojenského tribunálu.

Původní představa londýnské vlády o jednotném retribučním soudnictví v celém Československu se neuskutečnila, v obou částech republiky vznikly vlastní zákonné předpisy. V českých zemích to byl dekret prezidenta republiky č. 16 z roku 1945. Jeho předchůdce prošel již v Londýně obsáhlou diskusí ve vládě i ve Státní radě a byl v Moskvě konfrontován s retribučním návrhem komunistů, jehož některé prvky se objevily i v Košickém vládním programu. Na Slovensku platilo nařízení SNR č. 33 z roku 1945, lišící se od českého dekretu zvl. větším důrazem na „lidovost“ soudů. Existovaly tu dokonce místní lidové soudy přímo v obcích, jež rozhodovaly o menších proviněních a bez povinné účasti soudců z povolání. V českých zemích projednávaly menší provinění proti národní cti komise zřízené při okresních národních výborech podle tzv. malého dekretu č. 138 z roku 1945. Základem retribuce tu bylo 24 mimořádných lidových soudů zřízených na úrovni krajů, na Slovensku 77 okresních lidových soudů. Oba zákonné předpisy byly několikrát novelizovány a jejich platnost byla prodloužena, v českých zemích do 4. května 1947, na Slovensku do 31. prosince 1947.

V obou částech republiky vznikly též Národní soudy, jež měly trestat nejvýznamnější domácí představitele hnutí podílejících se na rozbití ČSR a nejvyšší funkcionáře státních režimů z doby války, jež kolaborovali s nacisty. Největší pozornost vyvolal proces se členy protektorátní vlády a proces s prezidentem a členy vlády slovenského státu, jež se staly předmětem sporů a byly zneužívány v zápase o získání politické moci ve státě. Nejvyšší Národní soud v Praze soudil 83 osob a vynesl 18 rozsudků smrti, Národní soud v Bratislavě soudil rovněž 83 osob a vynesl 17 rozsudků smrti.

Výsledky první a rozhodující etapy retribučního soudnictví v českých zemích a na Slovensku můžeme srovnat jen v základních ukazatelích, neboť struktura trestů byla vzájemně odlišná. V českých zemích vyřídily soudy 37 982 případů, na Slovensku 27 838 „věcí“. V českých zemích bylo odsouzeno celkem 22 087 osob, z toho na smrt 713 osob, na doživotí 741 osob, k trestům odnětí svobody 19 888 osob, a u 745 případů byla sice shledána vina, ale bylo upuštěno od trestu. Na Slovensku bylo odsouzeno 8055 osob, z toho 65 k trestu smrti, trest doživotí zde neexistoval, k trestům odnětí svobody 4785 osob, dalším 3148 osobám byla uložena veřejná důtka, konfiskace majetku nebo ztráta čestných práv občanských, u 57 obviněných soud upustil od potrestání. U soudů v českých zemích bylo osvobozeno 9132 obviněných, na Slovensku 12 495 obviněných. Celkem bylo tedy do konce roku 1947 v ČSR odsouzeno retribučním soudnictvím 30 142 osob a vyneseno 778 rozsudků trestu smrti.

Na první pohled je zřejmé, že rozsudky slovenských lidových soudů byly mírnější, ať již se to týkalo počtu rozsudků smrti, počtu osvobozených osob nebo počtu rozsudků a výše trestu odnětí svobody. Zatímco v českých zemích byl průměrný trest na svobodě něco přes 10 let žaláře, na Slovensku to bylo méně než 3 roky, většina odsouzených (2950 osob) dostala trest do výše 1 roku. Mělo to své příčiny historické, neboť ve srovnání se Slovenskem byl protektorátní režim v mnohém ohledu tvrdší, působil dlouhodoběji, skýtal více příležitostí ke kolaboraci a k udavačství a také více jeho představitelů bylo po válce zajištěno. Pachatelé krutých válečných zločinů, k nimž po potlačení Slovenského národního povstání na Slovensku docházelo, vesměs včas unikli ze země, nebyli vypátráni a tudíž ani souzeni.

Zdálo se, že období retribučního soudnictví již definitivně patří minulosti, neboť hodnocení jeho výsledků bylo jednomyslně přijato Národním shromážděním a nedořešené případy lidových soudů převzaly řádné soudy. Avšak bezprostředně poté, co v únoru 1948 uchopili moc ve státě komunisté, vymohli si již v březnu 1948 vydání zákona č. 33 z roku 1948, který obnovil účinnost retribučního dekretu a nařízení o lidovém soudnictví s působností do konce roku 1948. Zákon platil jednotně pro celou republiku; v českých zemách obnovoval mimořádné lidové soudy, na Slovensku zaváděl lidové soudy na úrovni krajů. Tyto soudy měly rozhodovat o návrzích na obnovu trestního řízení i o dosud neprojednaných případech.

Předpokládalo se, že budou znovu prověřeny zvláště případy, u nichž nedošlo k odsouzení obviněného, tedy asi 110 tisíc případů v českých zemích a 30 tisíc na Slovensku. Měly být přezkoumány též některé „mírné“ rozsudky lidových soudů. Komunisté zaváděli do retribučního soudnictví stále viditelněji politická hlediska a třídní přístup. Retribuce jim měly posloužit k tomu, aby podstatně oslabily pozice „buržoazie“. Rostl však i odpor veřejnosti k tomuto počínání, se stále většími potížemi byli např. hledáni soudci z lidu a výkonnost justičního aparátu klesala.

Výsledky, jichž toto z politických příčin obnovené retribuční soudnictví dosáhlo, byly více než skrovné. Nově souzené případy tvořily jen asi desetinu všech případů retribučního soudnictví v ČSR, tedy něco málo přes 3 tisíce. Statistiky uvádějí, že retribuční soudy v ČSR odsoudily za celé období své činnosti od května 1945 do 31. prosince 1948 celkem 33 463 osob. Z toho bylo asi 50 % osob německé národnosti, 35 procent Čechů a Slováků a 15 % jiných národností, zvláště maďarské. Bylo vyneseno 819 rozsudků trestu smrti a 817 rozsudků odnětí svobody na doživotí.

Od roku 1949 přešlo trestání válečných zločinců a zrádců do kompetence řádných trestních soudů. Československo se přijetím zákona č. 184 z roku 1964 přihlásilo k zásadě nepromlčitelnosti válečných zločinů. Povinnost všech zemí k důslednému dodržování norem mezinárodního práva zdůraznila též Konvence o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, přijatá Valným shromážděním OSN v roce 1968. Již v roce 1965 byla ustavena Československá vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců, jež měla za úkol provádět vyšetřování těchto zločinů a koordinovat v tomto ohledu činnost příslušných útvarů ministerstva vnitra, ministerstva spravedlnosti, Generální prokuratury i ministerstva zahraničí, pokud se jednalo o případné převzetí trestního řízení vůči pachateli žijícímu v cizině. Za dvacet let působení komise (do roku 1985) bylo např. 89 takových žádostí, týkajících se 454 obviněných, odesláno formou pamětního spisu do Spolkové republiky Německo, avšak ani v jediném případě nedošlo k soudnímu řízení. V Československu bylo v tomto období prostřednictvím komise odhaleno a za prokázané zločiny odsouzeno 11 osob. Komise zpracovala celkem 180 případů týkajících se 662 osob obviněných ze spáchání válečných zločinů.

Hodnocení úrovně, dosahu a významu retribučního soudnictví bylo značně rozporuplné již v době, kdy lidové soudy působily. Oprávněný požadavek spravedlivě potrestat zločiny okupantů a jejich domácích podporovatelů se v soudní praxi někdy dostával do rozporu se snahami o vyřizování osobních sporů nebo o zneužití lidových soudů k oslabení politických soupeřů v boji o moc ve státě. Kapitola retribučního soudnictví je však již dávno uzavřena, proto Nejvyšší soud zamítá žádosti o rehabilitaci osob údajně postižených výroky lidových soudů a nechce s odstupem času znovu šetřit a posuzovat důkazy vedoucí k jejich tehdejšímu obvinění.

Mimořádný lidový soud v Ostravě a jeho činnost
Soudní potrestání nacistických zločinců, zrádců a kolaborantů, jež by učinilo zadost spravedlnosti a zároveň zabránilo projevům živelné odplaty či svévolné msty, bylo i v Ostravě očekáváno se stále zjevnější netrpělivostí. První kroky ke zřízení mimořádného lidového soudu byly učiněny v červnu 1945, ale teprve 26. září 1945 se uskutečnilo první přelíčení. Do 3. května 1947, kdy končila působnost lidového soudnictví v ČSR, bylo před soudem projednáno 1743 žalob. Po obnovení lidových soudů projednal ostravský MLS v době od 6. dubna do 31. prosince 1948 jen 166 dalších případů, z čehož je zřejmé, že pokus komunistů o uplatnění třídních přístupů v retribučním soudnictví nesplnil očekávání.

Archivně doložená rozhodnutí mimořádného lidového soudu v Ostravě se týkala celkem 1932 osob. Jen 187 z nich prošlo soudním řízením bez hlavního líčení a výroku o vině, protože na návrh veřejného žalobce bylo řízení vůči nim zrušeno, přerušeno či zastaveno, většinou pro předčasný odsun obžalovaného, úmrtí, útěk z vazby aj. Ostatních 1745 obžalovaných bylo souzeno, z toho 267 osob v nepřítomnosti pro soudem nezjištěné místo pobytu. Soud vynesl 41 rozsudků trestu smrti (vykonán byl ve 37 případech), 43 doživotních trestů žaláře a 1289 různě dlouhých trestů žaláře, nejčastěji v délce 5 let odnětí svobody. Celkem 306 obžalovaných bylo soudem osvobozeno, v 66 případech byl obžalovaný uznán vinným, ale vzhledem k polehčujícím okolnostech upustil soud od potrestání.

V rozhodnutích soudu lze vysledovat jistý vývoj, většinou ve prospěch obžalovaných. Retribuční předpisy umožňovaly volnější výklad, takže v soudní praxi docházelo k tomu, že za stejné provinění mohl být vynesen různě přísný trest. Poměrně přísné trestní sazby byly stále častěji obcházeny užitím paragrafu retribučního dekretu, umožňujícího v případech „zvláštního zřetele hodných“ snížit trest či zcela upustit od potrestání. Nejtvrdší rozsudky byly vynášeny v prvních měsících činnosti soudu, nejmírnější po obnovení soudu v roce 1948. Svou roli sehrával rostoucí časový odstup od událostí i vývoj názorů na trestnost některých činů v závislosti na jejich hodnocení Mezinárodním vojenským tribunálem.

K charakteristickým rysům retribučního soudnictví patřilo, že u naprosté většiny oznámených trestných činů nikdy nedošlo k zahájení trestního řízení, neboť oznámení byla většinou falešná, vedená ziskuchtivostí či snahou o vyřízení osobních účtů. Prokázal se i konjukturální charakter mnoha kolektivních udání, zvláště odborových orgánů a závodních rad, jež mnohdy připustila dělnickou mstu vůči náročným nadřízeným, podobně jako oznámení společenských a politických organizací z místa bydliště obviněných, jež byla mnohdy vedena zcela osobními motivy členů výboru. Na řadě příkladů lze doložit existující libovůli či svévoli bezpečnostních a soudních orgánů rozhodujících o započtení doby strávené v internační a zajišťovací vazbě do výkonu trestu odnětí svobody. Stále častěji bylo zneužíváno politických vlivů, což se v soudní praxi objevovalo spíše nepřímo v postojích soudců z lidu. Poměrně časté bylo též omezování důkazů obhajoby, např. nepřipouštění navržených svědků, jak to umožňovaly retribuční předpisy. Projednávání jednotlivých případů před soudem bylo totiž časově omezeno natolik, že to mimořádný lidový soud výrazně přibližovalo instituci stanných soudů minulosti.

Obžalovaní pocházeli většinou z obvodu působnosti soudu, jenž se v podstatě kryl s územím města Ostravy a s dnešními okresy Karviná a Frýdek-Místek. Zhruba polovina z nich žila za války v oblasti patřící k Protektorátu Čechy a Morava, druhá polovina žila na Těšínsku přičleněném k Německé říši. Rozdílná podoba nacistické okupační politiky v obou oblastech ovlivňovala i charakter některých činů, klasifikovaných po válce retribučním dekretem jako trestné činy. Soud ne vždy k těmto zvláštnostem vývoje přihlížel, což platilo především o málo citlivém rozlišování důsledků nacistické národnostní politiky na Těšínsku. Zatímco v Protektorátu mohl být příklon k němectví ve většině případů pokládán za národní zradu a podporu nacismu, vynucený souhlas se zápisem do volkslisty na Těšínsku byl většinou jen pokusem o existenční záchranu v podmínkách nacistického totalitního režimu, ostře perzekučně zaměřeného vůči všem neněmeckým projevům.

Podle národnosti bylo mezi obžalovanými 53 % Němců a 43 % Čechů, což se odráželo i ve struktuře spáchaných trestných činů. Nejčastějšími zločiny totiž bylo členství v různých nacistických organizacích a udavačství. Bývalo pravidlem, že českým udavačům, podobně jako českým fašistům, vyměřoval soud vyšší tresty, než aktivním německým nacistům. Ti byli v řadě případů ve srovnání s českými kolaboranty navíc zvýhodněni prostřednictvím odsunu, který jim umožnil, aby se vyhnuli odpykání delších trestů odnětí svobody. Politicky podmíněný zájem doby na odsunu Němců převažoval v mnoha případech nad zájmem o jejich potrestání, takže téměř polovina odsunutých delikventů nebyla vůbec souzena a stanovený trest si v úplnosti stačilo odpykat jen 7 % z nich (z ostatních odsouzených si plný trest odpykalo přes 20 % vězňů). Existovaly značné možnosti libovůle při udělování souhlasu s odsunem Němců, stejně jako s prodlužováním doby strávené po odpykání trestu ve vazbě při čekání na osvědčení o národní spolehlivosti nebo na odsun. Při podmínečném propuštění vězňů běžně docházelo k využívání jejich pracovní síly vyžadováním závazku práce v těžkém průmyslu. Podle charakteru spáchaných trestných činů lze mezi delikventy rozlišit několik skupin, jež se odlišovaly i svým postavením ve struktuře protektorátní či říšskoněmecké společnosti. U Němců byla nejpočetnější skupina funkcionářů nejrůznějších nacistických organizací, jejichž činnost soud posuzoval jako podporu nacismu. Šlo především o nižší funkcionáře NSDAP, zejména o blockleitry a jejich pomocníky, podobně jako o blockwaltry v DAF či NSV a činovníky dalších organizací, např. NSF, HJ, BDO. Činovnictví v SdP obvykle splývalo s pozdější angažovaností v jiných nacistických organizacích.

Další skupinu německých delikventů tvořili členové organizací, u nichž bylo podle dekretu trestné již pouhé členství. Nejmasovější takovou organizací byly SA, jež Norimberský tribunál nezařadil mezi zločinecké organizace, což později začalo ovlivňovat i postoje mimořádného lidového soudu. Ohledně členství v SS většinou nevznikalo sporů, i když soudy někdy málo rozlišovaly jednotlivé složky SS a jejich nebezpečnost. Poměrně přísně bylo postihováno i členství v řidičském a leteckém svazu NSKK a NSFK.

Většina příslušníků nacistické bezpečnostní služby SD a gestapa sice koncem války včas unikla do zahraničí, některé z nich se však podařilo dopadnout či byli Spojenci předání k potrestání. I když se retribuční dekret o jejich postihu nezmiňoval, šlo je obvykle potrestat za členství v SS, podporu nacismu a většinou i za přímo doložitelné zločiny, jichž se dopustili proti konkrétním osobám či majetku. Uložené tresty proto patřily k nejpřísnějším.

Poněkud mírnější byl přístup soudu k dalším příslušníkům nacistického bezpečnostního aparátu z řad bezpečnostní a pořádkové policie. Příslušníci kriminální policie a četnictva byli trestáni jen v případech prokazatelných zločinů, jichž však zvláště němečtí četníci na Těšínsku spáchali celou řadu. Před soud se dostala i otázka pomocné četnické stráže „landwache“ a organizace nacistické domobrany, stejně jako dozorci z četných poboček zajateckých a internačních táborů, rozmístěných zvláště na průmyslovém Karvinsku.

Souzeni byli též význační úředníci nacistické správy, kteří pomáhali prosazovat a upevňovat nacistický režim. Šlo nejen o představitele státního aparátu, ale i o zástupce nejrůznějších složek národního hospodářství a služeb, komisařské správce, vedoucí podniků nebo mistry, kteří se dopouštěli týrání a šikanování dělníků, aby je v zájmu válečného hospodářství Říše donutili k vyššímu pracovnímu výkonu.

Nejčastějším deliktem Čechů bylo udavačství, ať již s následky pro udanou osobu či bez nich. Na udavačství se však ve 27 % případů souzených u mimořádného lidového soudu v Ostravě podíleli též Němci, kteří na rozdíl od Čechů měli mnohem více možností k vyřizování osobních účtů, než jakou jim skýtalo udání. Četní němečtí udavači koncem války odešli, takže se na rozdíl od Čechů neobjevili před soudem. Srovnání statistických údajů o počtu českých a německých obyvatel v obvodu MLS Ostrava s počtem souzených českých a německých udavačů potvrzuje, že tradované podobenství o Češích jako „národu udavačů“ neodpovídá historické skutečnosti. Rozbor fenoménu udavačství upozornil na jeho sociálně psychologické kořeny, jež prorůstaly mikroklimatem rodiny, domu či ulice, zaměstnání a hospody. Před soudem v Ostravě stály pro zločin udavačství ženy třikrát častěji než muži. Bohatá dokumentace soudních spisů umožnila provést srovnání situace osob za války udaných a nyní žalujících své někdejší udavače, jimž soud vyměřoval tresty obvykle několikanásobně vyšší, než jaké byly škody způsobené udáním za okupace. Pokud něčí udání způsobilo smrt udané osoby, nebyl ani výrok poválečného soudu shovívavější.

Konfidenti, placení udavači gestapa a jiných nacistických institucí, byli nejnebezpečnější hrozbou odbojovému hnutí proti okupantům. Mnozí z nich způsobili zatčení a zavinili tak smrt mnoha odbojových pracovníků, takže i tresty vynášené mimořádným lidovým soudem byly velmi přísné.

Skupina kolaborantů byla značně široká a různorodá. Patřili k nim prodejní novináři, někteří příslušníci protektorátní policie a četnictva, činovníci Kuratoria pro výchovu mládeže, Veřejné osvětové služby, Českého svazu válečníků a mnoha dalších protektorátních organizací, až na výjimku Národní odborové ústředny zaměstnanecké, jež si díky politickým konexím svých bývalých funkcionářů vymohla beztrestnost.

Specifickou skupinu představovali členové ozbrojených oddílů a bojůvek nejrůznějšího druhu, v obvodu MLS Ostrava především bojůvek německých a polských. Patřili sem ordneři SdP a její pořadatelská služba Freiwilliger Schutzdienst, stejně jako oddíly Sudetendeutsches Freikorps. Na Těšínsku aktivně působily bojové oddíly Kampf-Organisation, ale jejich příslušníci nebyli pro tuto činnost až na výjimky vůbec souzeni. Stejně rozpačitý byl i postoj soudu k příslušníkům polských ozbrojených oddílů z let 1938-1939, jež vytvářela Organizacja Bojowa a Legion Zaolzie. Mnozí z nich se účastnili bojových a diverzních akcí na Těšínsku i na Podkarpatské Rusi, ale jen asi 10 členů těchto bojůvek stanulo před soudem. Někteří byli odsouzeni k přísným trestům, jež však byly vzápětí na zákrok ministerstva spravedlnosti zrušeny.

Poměrně početná byla skupina českých fašistů, jež měli zvláště na Ostravsku a Frýdecku silné základny svého hnutí, ať již se jednalo o Národné obec fašistickou, Vlajku či Gajdovy nebo Svatoplukovy gardy. Soud jim vyměřoval vesměs velmi přísné tresty a neuznával jejich obhajobu, že se českým fašismem stavěli německému nacismu, naopak doložil řadu případů zjevné kolaborace s nacisty. Spisy mimořádného lidového soudu v Ostravě, jež obsahují vzrušující svědectví o mnoha spletitých životních příbězích z doby nesvobody i o jejich stejně obtížném rozuzlení v době poválečného návratu spravedlnosti, se dnes již staly svérázným historickým pramenem. Jen na nás záleží, zda a jak poselství tohoto pramene porozumíme.

(zavřít)

Retributive justice in Czechoslovakia during the years 1945–1948
Equitable punishment of the crimes committed during the war by the German occupying forces, collaborators and traitors on the territory of Czechoslovakia was in the programme of both the domestic defence and the London emigration government. Immediately after the liberation of the country it became the most important task of the post-war justice. As early as during the war the Allied Forces agreed upon a common policy in the prosecution and punishment of the offenders of the war crimes, as it had been stated in the London Declaration of 1942, the Moscow Declaration of 1943 and, above all, in the London Agreement of August 8, 1945 and its status of the International Military Tribunal.

The original idea of the London government of the unified retributive justice on the whole territory of Czechoslovakia was not realized. In both parts of the republic their own legal provisions came into existence. In the Czech Lands it was the Order of the President of the Republic No.16 of 1945. His predecessor had already passed through an extensive discussion with both the government and the State Council in London, and in Moscow he was confronted with the retributive proposal of the communists. Some elements of this proposal appeared also later in the Ko‰ice Government Programme. In Slovakia the Statute of the Slovak National Council No.33 of 1945 was applied. This Statute differed from the Czech Order mainly in a greater stress on the „popular character“ of the courts of justice. The local public courts were established there directly in the rural districts. These courts made decisions about the lesser offences without the compulsory presence of the judges by profession. In the Czech Lands the lesser offences against the national honour were dealt with by the commissions established by the district councils according to the so-called Small Decret No.138 of 1945. The basis of the retribution was formed by 24 extraordinary public courts established on the level of counties, in Slovakia there were 77 district public courts. Both of the legal provisions were amended several font-serif and their validity was prolonged up to May 4, 1947 in the Czech Lands, and up to December 31, 1947 in Slovakia.

In both parts of the republic there were established also the National Courts that should have punished the most significant domestic representatives of movements participating in the disunion of the Czechoslovak Republic and the most important officials of the state régimes of the war period who collaborated with the Nazis. The greatest attention was arosed by the process with members of the Protectorate government and the process with the president and members of the government of the Slovak State. These processes became the bones of contention and were abused in the struggle for gaining of the political power in the state. The Highest National Court in Prague tried 83 persons and passed a death penulty on 18 persons. The National Court in Bratislava tried also 83 persons and passed a death penulty on 17 persons.

The results of the first and decisive stage of the retributive justice in the Czech Lands and in Slovakia can be compared only in the basic indicators because the structures of punishments were different there. In the Czech Lands the courts dealt with 37,982 cases, in Slovakia it was 27,838 cases. In the Czech Lands the number of the sentenced persons was 22,087 altogether. Out of them 713 were sentenced to death, 741 were sent down for life, 19,888 persons were sentenced to imprisonment. 745 persons were found guilty but their punishments were abandoned. In Slovakia 8,055 persons were sentenced, 65 of them to death. The sentence for a lifelong time did not exist there. 4785 persons were sentenced to imprisonment, 3148 were imposed a public reprimand, confiscation of property and a loss of the creditable civic rights. In cases of 57 accused the court abandoned their penulties. In the Czech Lands the courts reliesed 9,132 accused, in Slovakia it was 12,495 accused. As a result, up to the end of the year 1947, 30,142 persons altogether were sentenced by the retributive justice and the death penulty was passed on 778 persons in the Czechoslovak Republic.

At the first sight it is obvious that the sentences of the Slovak public courts were more moderate, no matter whether we take into account the numbers of the death penulties, numbers of the reliesed persons or the numbers of sentences and the lengths of the sentences of imprisonment. While in the Czech Lands the average sentence was something over 10 years of imprisonment, in Slovakia it was less than 3 years and most of the convicted persons (2,950 of them) were sentenced to imprisonment of the length of up to 1 year. This phenomenon had its historical reasons. When compared with Slovakia, the Protectorate régime was more strict in many respects, functioned for a longer time and provided more opportunities for collaborating and informing. Also more of its representatives were arrested after the war. Most of the offenders of the cruel war crimes that were committed after the suppression of the Slovak National Uprising in Slovakia escaped from the country early enough so that they were not searched out and tried consequently. It seemed that the period of the retributive justice had definitely passed because the evaluation of its results was unanimously accepted by the National Assembly and the unsolved cases of the public courts were passed on the ordinary courts. But as soon as the communists seized the power in the state in March 1948, they exacted the issue of the Law No.33 of 1948 that restored the effectiveness of the Retributive Decret and the Statute of the public courts that were effective up to the end of the year 1948 then. The law was held as unified for the whole republic; in the Czech Lands it restored the extraordinary public courts, in Slovakia it brought into force the public courts on the level of regions. These courts should have decided on the suggestions to restore the criminal proceedings of the cases unsolved up to that time.

It was assumed that there would be verified again the cases where the accused were not sentenced, i.e. about 110 thousand cases in the Czech Lands and 30 thousand cases in Slovakia. Also some of the „moderate“ sentences of the public courts should have been revised. The communists brought the political standpoints and the class approach still more perceivably into the retributive justice. The retributions should have helped them to weaken the positions of the „bourgeoisie“ substantially. But the opposition of the public against these actions grew as well. It was still more and more difficult to find suitable magistrates and the efficiency of the judicial apparat declined. The results achieved by the retributive justice restored because of political reasons were less than scanty. Newly tried cases represented only about one tenth of all the cases of the retributive justice in the Czechoslovak Republic, i.e. slightly over 3 thousands. Statistics put it that the retributive courts in the Czechoslovak Republic sentenced altogether 33,463 persons during the whole period of their activity from May 1945 to December 31, 1948. Out of them about 50% of the persons were of German nationality, 35% were Czechs and Slovaks and 15% of them were of other nationalities, mainly Hungarian. Altogether there were passed 819 death penulties and 817 lifelong imprisonment sentences.

From 1949 the punishment of the war offenders and traitors was passed on the competence of the ordinary criminal courts. By the acceptance of the Law No.184 of 1964 the Czechoslovakia applied for the principle of the unprescriptionality of war crimes. Obligation of all the countries to adhere to the norms of the international law was emphasized also by the Convention of Unprescriptionality of War Crimes and Crimes Against Humanity accepted by the General Assembly of UNO in 1968. As early as in 1965 the Czechoslovak Government Commission for pursuit of the Nazi war criminals was established. This Commission should have made an inquiry of these crimes and coordinate in this sense also the activities of the corresponding sections of the Ministry of the Interior, Ministry of Justice, General Prosecution and Ministry of the Exterior in cases of a contingent assumption of the criminal proceedings against the offenders living abroad. During the period of 20 years of operation of this Commission (up to the year 1985) e.g. 89 of these appeals dealing with accused were sent in a form of a commemorative document to the Confederate Republic of Germany, but the judicial proceedings did not begin in any single of the cases. In Czechoslovakia through the mediation of the Commission 11 persons were brought out and sentenced for proved crimes during this period. The Commission dealt with altogether 180 cases connected with 662 persons accused of the committed war crimes.

Evaluation of the level, range and importance of the retributive justice was very inconsistent even in the font-serif when the public courts operated. Justifiable claim to punish equitably the crimes of the intruders and their domestic supporters clashed sometimes in the judicial practice with the struggles for settlement of the individual arguments, or with the abuse of the public courts in order to weaken the political rivals in the struggle for power in the state. But the period of the retributive justice has been closed down for a long time and that is why the Highest Court refuses the claims for rehabilitation of persons alleged to be affected by the sentences of the public courts. The Highest Court also does not want to inquire and evaluate again the proofs leading to their accusation of that time now, after such a long time.

Extraordinary Public Court in Ostrava and its activities

Judicial sentences of the Nazi criminals, traitors and collaborators that would have satisfied the justice and hamper the manifestations of uncontrolled retaliations or wilful revenges at the same time were expected with still more apparent impatience also in Ostrava. The first steps to the establishment of the Extraordinary Public Court were made in June 1945, but only on September 26, 1945 the first trial was held. Up to May 3, 1947, when the operations of the public justice were finished in the Czechoslovak Republic, 1,743 accusations were dealt with by the courts. After the restoration of the public courts the Extraordinary Public Court in Ostrava dealt with 166 other cases during the period from April 6 to December 31, 1948. As it can be seen, the attempt of the communists to apply the class approach in the retributive justice did not fulfil the expectations. Archival documents prove that the decisions of the Extraordinary Public Court in Ostrava involved altogether 1,932 persons. Only 187 of them went through the court trial without the main session and the sentence about the guilt. In these cases the trials were cancelled, interrupted or stopped, following the proposal of the public prosecutor, mostly because of the untimely transfers of the accused, their deaths, break-outs from the custody etc. The other 1,745 accused were tried, 267 of them in absence because the court was not able to identify their places of residence. The court brought out 41 death penulties (executed in 37 cases), 43 lifelong sentences of imprisonment and 1,289 sentences of imprisonment of various lengths, mostly of 5 years. 306 defendants were released by the court, in 66 cases the defendants were found guilty but in consideration of the extenuating circumstances the court abandoned the punishment.

In the decisions of the court a certain development can be traced, mostly for the benefit of the defendants. Retributive regulations allowed a broader interpretation, and that is why for the same offence various sentences could have been brought out in the judicial practice. Relatively strict punitive sentences were still more often evaded thanks to the paragraph of the Retributive Decret enabling the remission of the sentence or its complete abandonement in cases „deserving a special respect“. The most strict sentences were brought out during the first months of the activity of the court, the most moderate after the restoration of the court in 1948. Also the prolonging time interval from the war events and the development of the opinions as far as the punishability of some of the offences is concerned in dependence on their evaluations by the International Military Tribunal played their roles here.

One of the characteristics of the retributive justice was that in most cases of the announced criminal offences the criminal proceedings were never initiated because the announcements were mostly false, led by the greed of gain or by anxiety to solve the individual arguments. Also the opportunist character of many collective allegations was proved. These allegations were brought mainly by the trade-union organs and factory councils that mostly admitted the revenge of the workers against the exacting authorities. Similarly, the announcements of the social and political organizations from the places of residence of the accused were mostly led by the individual personal motives of the members of the committees. There are many examples of cases where it is possible to declare the existing wilfulness or discretion of the security and judicial organs deciding about inclusion of the time spent in the detention or arresting custody into the whole time of the sentence of imprisonment. The political influence was still more often abused, which appeared in the judicial practice indirectly in the attitudes of the public judges. Limitations of the proofs of the counsels for the defence were also relatively numerous. For example, the suggested witnesses were not admitted as it was allowed by the retributive regulations. Dealings with individual cases before the court were reduced in time to that extent that the Extraordinary Public Court became similar to the institution of the former court-martials.

The defendants usually came from the operation area of the court that in fact coincided with the area of the town of Ostrava and with today’s districts of Karviná and Fr ̆dek-Místek. Approximately one half of them lived during the war in the area belonging to the Protectorate of Bohemia and Moravia, the second half lived in the Tû‰ín area annected to the Reich. Different ways of the Nazi occupation politics in both the areas influenced also the character of some of the offences, classified after the war by the Retributive Decret as criminal offences. Not always did the court take these specificities of development into account, first of all the consequences of the Nazi nationalist politics in the Tû‰ín area were not distinguished sensitively enough. While in the Protectorate the inclination to the German character could have been regarded as national treason and support of the Nazi régime in most cases, in the Tû‰ín area the approval to be put down on a „volkslist“ obtained under threats meant usually only an attempt to save people’s lifes under the conditions of the Nazi totalitarian régime that persecuted all the non-German actions.

According to the nationality there were 53% of Germans and 43% of Czechs among the defendants. This was also reflected in the structure of the committed criminal offences. The most frequent crimes were the membership in various Nazi organizations and informing. It became a rule that the Czech informers, similarly as Czech Nazis got more strict sentences than the active German Nazis. In comparison with the Czech collaborators, the German Nazis were in most cases favouritized by the transfer that enabled them to avoid atonement of the longer imprisonments. Politically conditioned interest of the period in the transfer of the Germans was in most cases more important than the struggle for their punishment. That is why almost half of the transferred delinquents were not tried at all and only 7% of them expiated the whole stated sentence (out of the rest of the convicted persons it was more than 20% of the prisoners). There also existed many possibilities of wilfulness in giving the approval to the transfer of the Germans, as well as in the prolonging of the time spent after the atonement of the sentence in custody while waiting for the certification of the national reliability or for the transfer. In cases of the conditional releasement the prisoners were often forced to become workers in heavy industry by obligation.

According to the character of the committed criminal offences there can be distinguished several groups among the delinquents. These groups differentiated also in their positions in the structure of the Protectorate or Reich society. Among the Germans there was the most numerous the group of officials of various Nazi organizations, the activities of which the court treated as the support of the Nazi régime. Most of them were the junior officials of the NSDAP, mainly the blockleiters and their assistants, blockwalters of DAF or NSV and officials of the other organizations, e.g. NSF, HJ or BDO. Being a functionary of the SdP usually merged with later involvement in other Nazi organizations. Another group of the German delinquents was formed by the members of organizations, the membership in which was criminal as such according to the Decret. The most numerous of these organizations were the SA that the Tribunal of Norimberk did not include among the criminal organizations. This later started to influence also the attitudes of the Extraordinary Public Court. There usually were no arguments about the membership in the SS, but sometimes the courts distinguished individual sections of the SS and the dangerousness of their character. Membership in the Driver’s and Aviator’s Union of NSKK and NSFK was afflicted relatively strictly. Most of the members of the Nazi Security Service SD and Gestapo escaped abroad in time at the end of the war, but some of them were caught or transmitted by the Allied Forces to be sentenced. No matter that the Retributive Decret did not mention their recourse, usually it was possible to sentence them for their membership in the SS, support of the Nazi régime and usually also for their proved crimes that they had committed on concrete persons or properties. These sentences belonged among the most strict.

The attitude of the court was relatively more moderate towards the members of the Nazi security apparat belonging to the security and disciplinary police. Members of the criminal police and the gendarmes were punished only in cases of arguable crimes that mainly the German gendarmes committed very often in the Tû‰ín area. The court also dealt with the problem of the assistant gendarme guard „landwache“ and the organization of the Nazi homeguards, as well as with the inspectors of numerous branch establishments of the P.O.W. and detention camps located mainly in the industrial area of Karviná.

Also the prominent officers of the Nazi executive who helped with the enforcement and assertion of the Nazi régime were tried by the court. They were not only the representatives of the state apparat, but also the representatives of various organs of the national economy and services, trusteeship officials, superiors of the factories and works who maltreated and chicaned the workers to force them to a greater working output in the interest of the war economy. The most frequent tort of the Czechs was informing, no matter whether it had any consequences for the tipped persons or not. But in 27% of the cases of informing tried by the Extraordinary Public Court in Ostrava the Germans participated as well. When compared with Czechs they had much more possibilities to solve the individual arguments that were not classified as informing. Numerous German informators leaved at the end of the war, and that is why they did not appear before the court. Comparison of the statistical numbers of the Czech and German inhabitants in the area of the Extraordinary Public Court in Ostrava and the numbers of the tried Czech and German informators confirms the idea that the traditional parable about Czechs as the „nation of informers“ is not true from the historical point of view. Analysis of the phenomenon of informing revealed its social and psychological roots that grew through the microclimate of the family, house or street, work or pub. Before the court in Ostrava women stood three font-serif more often than men in cases of the crimes of informing. Abundant documentation of the judicial records allowed comparison of the situation of people who were tipped off during the war and then accused their former informers whose sentences were usually several font-serif higher than the damages caused by the informing during the occupation. If someone’s informing caused the death of the tipped person, the sentence of the post-war court was not any more lenient.

Police informers paid by the Gestapo and other Nazi institutions represented the most dangerous threat to the resistance movement against the occupying forces. Many of them caused arrest and also death of many defendants. That is why the sentences brought out by the Extraordinary Public Court were also very strict. The group of collaborators was very large and heterogenous. It consisted of the venal journalists, some representatives of the Protectorate police and gendarmerie, officials of the Trusteeship for Education of the Youth, Public Educational Service, Czech Union of Soldiers and many other Protectorate organizations except the National Trade-Union Central Office of Employees that exacted unpunishability thanks to the political contacts of its former officials.

A specific group was represented by the members of armed divisions and storm troops of various kinds, in the area of the Extraordinary Public Court predominantly the Polish and German storm troops. Also the ordners of SdP and its stewarding force Freiwilliger Schutzdienst belonged there, as well as the divisions of the Sudetendeutsches Freikorps. In the Tû‰ín area there actively operated the fighting divisions of the Kampf-Organisation, but their representatives were not tried for this activity at all with several exceptions. The attitude of the court was similarly distracted towards the representatives of the Polish armed divisions from the years 1938-1939 that were formed by Organizacja Bojowa and Legion Zaolzie. Many of them participated in the fighting and diversion actions in both the Těšín area and the Sub-Carpathian Ukraine, but only 10 members of these storm troops appeared before the court. Some of them were sentenced to strict punishments, but these were immediately abandoned after the intervention of the Ministry of Justice.

Relatively numerous was the group of the Czech fascists that had strong bases of their movement mainly in the Ostrava and Fr ̆dek areas, no matter whether it concerned the National Fascist Community, the Flag or the Guards of Gajda or Svatopluk. Their sentences were usually very strict and their defences based on the idea that they opposed to the German Nazi régime by the Czech Fascism were not accepted. On the contrary, many cases of their obvious collaboration with the Nazis were documented.

Documents of the Extraordinary Public Court in Ostrava that include exciting testimonies about many confused life stories from the font-serif of the lack of freedom, and also about their similarly difficult solutions in the font-serif of the post-war restoration of the justice, have become a specific historical source today. It is only up to us whether and how we will be able to understand this source.

(zavřít)